Ze zástupu Švédskem vyvrhnutých spolků stojí za pozornost u stáje Osmose Productions debutující stockholmská smečka Avslut, která pozornost přitáhla už ípíčkem „Vanskapt“ i díky slušné koncertní aktivitě. Avslut jsou jedněmi z těch, kteří se naprosto vůbec nezajímají o hudební modernismy a stejně jako třeba výteční lonští debutanti Magoth si jedou nekompromisní black metal a nic víc.
Přímočarý black metal s charismatickým a srozumitelným vokálem prostupuje skladbami, jež jsou plné příjemně mrazivých riffů, a ty stavějí ono klasické blackmetalové prostředí, tolik typické pro zemi tří korunek. Jenomže kámen úrazu je v tom, že v každé skladbě najdeme v podstatě to samé, jednotlivé položky jsou od sebe špatně rozeznatelné a málo poutavé. Pro člověka, jenž je zvyklý na určitou pocitovou rozmanitost, zní celá nahrávka od začátku do konce poněkud jednotvárně. Samozřejmě, že se nějaké vybočující kousky najdou. „Martyrium“ prořezává tělo posluchače skvěle zvládnutou melodikou a poklidnější tvář „Evigt mörker“ kouzlí při bubenické rychlopalbě onu pověstnou, majestátně mrazivou atmosféru. Více skvělých kousků s parádními momenty a svůdným výrazem na tváři, jenž vybízí k opětovnému poslechu, nalézám na desce stěží (ještě se k nim blíží „Legion"). Řekněme si to na rovinu, pouhé dva opravdu zajímavé zářezy do fošny jsou trochu nízké skóre. A menší problém tkví i ve zvuku, který nepochopitelně lpí na nekousavé zaoblenosti.
Poslední dvě slova prvního odstavce v podstatě shrnují dojmy z debutu Švédů. Netajím se tím, že mne jejich novinková misantropie lehce zklamala, a také že mne předchozí ípíčko bavilo více, a sice z důvodu kratší stopáže, na níž se dobré momenty blýskly lépe. Netvrdím, že se jedná vyloženě o špatnou desku, avšak o strhující blackmetalovou extázi (jakou „Deceptis" být má) prostě nejde. Vždyť na ploše třiačtyřiceti minut by toho mohlo být nabídnuto více než jen lehce nadprůměrný „fajn black metal“, který chce znít jako Dark Funeral a Ofermod. Na ty se Avslut ale dívají zpovzdálí.
|
