 Shiraz Lane od začátku nechtěli být jen další hardrockovou (či glam metalovou) bandou, potulující se po severské scéně, naopak toužili po tom přidat něco extra. Ať už šlo o texty, povětšinou se zabývajícími (poněkud překvapivě s ohledem na mladý věk muzikantů) zásadnějšími problémy života a světa, než jsou párty, holky a alkohol, ale i o hudbu samotnou. Na EP „Be The Slave Or Be The Change“ a prvotině „For Crying Out Loud“ se daly nalézt jasné stopy inspirací léty sedmdesátými a místy se zpěvák Hannes Kett snažil tlačit do hlasových poloh vskutku „plantovských“, podobně vyšperkovaná byla i samotná muzika. K novince „Carnival Days“ však kapela přistoupila z trochu jiného úhlu, zpěvák ubral na šílených výškách a našel si sice obvyklejší, leč příjemnější polohu a samotná hudba také daleko víc táhne přímo na bránu.
Že by za stylistickou změnu mohl nový label? Vzhledem k tomu, že se kapela upsala u Frontiers Records, snad bych se ani nedivila. Neznamená to ale, že by Shiraz Lane nějak zásadně ztráceli na originalitě. O tom, že finská pětice ani omylem nechce přestat být kreativní, svědčí už úvodní titulka. Sice jsme se oprostili „zeppelinovin“, ale do jiných žánrů si přece jenom trochu sáhneme, v tomhle případě s vyloženě bluesovou basovou vyhrávkou. Na albu se objevují také netradiční nástroje, třeba saxofon v pomalé „Gotta Be Real“ – v níž Kettův zpěv také více připomíná jeho původní projev, nikoliv však ten uječený, avšak příjemně melodický. V podobném duchu se nese i klavírem zpestřená „People Like Us“. Vyjma tradičně znějících hardrockových vypalovaček jako vynikající první singl, svižná smršť „Harder To Breathe“, se pobavíme také moderněji znějící kytarovou „Tidal Wave“, vybízející k okamžitému naběhnutí na taneční parket. Na podobné notě se nese i ploužák „Shangri-La“. Na inspiraci východem pánové prostě nezapomínají. To se projeví i na úvodu pět a půl minut dlouhé a instrumentálně víc než zajímavé „Shot Of Life“. Album pomalu finišuje v podstatně umělečtějším duchu s další baladou a další pětiminutovkou „Hope“, plynule přecházející v bezmála osmiminutový působivý opus „Reincarnation“.
Na „Carnival Days“ najdeme bezpochyby dospělý učesaný materiál, fungující jako švýcarské hodinky. Mimo uhlazeného pěveckého výkonu bych také vyzdvihla instrumentální sekci, jak strunné trio, tak bicí ukazují, že se od posledně pánové něčemu zase přiučili, líbí se mi především výraznější bicí přechody Any Wilmana. Bicí považuji za jeden z nejzákladnějších kamenů kvalitní nahrávky a preferuji jejich variabilitu a komplexnost nad tupou jednoduchostí, kterou předvádí většina kapel v tomto žánru. Kytaristé Laine s Kalskem si se svými party vyhráli a obrovský kus práce odvedl i basák Joel Alex (zodpovědný mimo jiné za artwork alba). „Carnival days“ je v každém případě osvěžující nahrávkou!
|
