Na základě pilotní klipovky „Facing the North“ jsem se na novinku – která je prohlášená za rozlučkovou desku Alghazanth – těšila. Přestože skladba nepředvedla nic převratného, sálala z ní uspokojivě mrazivá atmosféra a procházela jí velice příjemná melodická linka, což mi leckdy ke štěstí i postačí. Ve srovnání s poněkud nudným předchůdcem „The Three-Faced Pilgrim“ budila totiž „Facing the North“ dojem zlepšení. Proč v něj taky nevěřit, vždyť pětiletý odstup mezi alby je dostatečně velký prostor k tomu, aby kapela načerpala novou inspiraci a přišla s něčím strhujícím.
Jestliže mezi řádky cítíte, že se tak nestalo, máte pravdu. Přestože se Finové řadí k symfonickému black metalu (ačkoli nyní uvádějí jen melodický black metal), v případě Alghazanth nejsou orchestrace ani klávesy tím, co by odpuzovalo. Na rozdíl od současných Dimmu Borgir používají symfonické věci spoře, a dokonce by se dalo říci, že pokud by se s nimi nakládalo tímto způsobem i jinde, odpor k této blackmetalové větvi by nejspíš opadl. Stinné stránky Alghazanth hledejme jinde, a sice v naprosto tragicky prázdném zásobníku nápadů (a možná právě proto kapela končí).
Všechny skladby (tedy až na tu jednu zmiňovanou) tvoří skvěle jednolitý celek, z něhož nelze vypíchnout vyčnívající kousky. Předchozí věta je plnotučné klišé, jímž se obvykle ověnčují desky uspokojivé, ono se ale hodí i v opačném případě. O „Eight Coffin Nails“ se nedá ani hovořit jako o desce přespříliš rozvleklé, ve které by se skvělé momenty utápěly. Nedá se to tvrdit z toho důvodu, poněvadž tam žádné skvělé momenty zkrátka nejsou. Vzhledem k tomu, že se všechny pozoruhodnosti v podobě těch nejohranějších riffů vyloží hned při prvním poslechu, na překvapení šéfkuchaře při dalším poslechu nečekejte. Nic jiného než omáčka fakt nepřijde.
Opravdu se mi dlouho nestalo, aby mne blackmetalové kytary nudily takovým způsobem, jakým se to děje u novinky Alghazanth. Dobře, z této hudby vám osypky nenaskáčou, a ani nebudete pohoršeně skřípat zuby (no, i když z těch stokrát ohraných riffů možná ano), místo toho se však ukoušete ukrutnou nudou. Fakt, že je tato deska už osmým zářezem v diskografii a navíc jí předcházela víceletá odmlka, se jaksi neslučuje s očekáváním. Finové se tedy po více jak dvaceti letech na scéně (první demo vydali v roce 1996) loučí šedivě průměrným a naprosto vyčpělým melodickým black metalem.
|
