Jsou desky, které vás na první poslech příliš neohromí, a vy si říkáte, že je to zas jen jedna z mnoha. Jenže pustíte si ji znovu a dojde vám, že se to nejenže dobře poslouchá, ale postupně objevujete další a další výborné melodie, a nápady, které vás lákají k opakovaným poslechům. Něco takového se mi stalo s albem „Into The Pitch Black“ Finů Mors Subita. Tihle chlapi mají za sebou už tři desky, dvě EP a nějaká ta dema, hudební cesty brázdí už od roku 1999, nejde tedy o žádné nezkušené nováčky. Však je v jejich středu kytarista Eternal Tears Of Sorrow a Wolfheart Mika Lammassaari. Přesto mě zpočátku jejich novinka příliš neoslovila, zejména proto, že hlas a projev zpěváka Eemeli Boddeho je ukřičený a moc tlačí na pilu. Rovněž hudba zněla prostě jen jako další moderní metal, jakého je všude kupa, navíc některé vláčnější skladby desku zbytečně zpomalovaly.
Úvodní „As Humanity Weeps“ je parádní řežba plná melodického death metalu a takřka zvířecí energie. Posluchače dokonale navnadí na další jízdu, ale místo toho přijde „Dead Sun“ a titulní „Into The Pitch Black“. Obě písně se nacházejí na začátku desky a obě jsou takové brzdy celého alba. Disponují důraznými groovy riffy a valí se jako buldozer, je to ale pomalé. Eemeli se snaží řvát jak o život a hudbu zpestřují melodické kytarové linky, trocha groove metalu, trocha coreu či náznaky djentu. Jenže oba kousky působí tuctově a nezáživně. Kapele prostě sluší něco úplně jiného.
Pecky jako „Atlas“, „I God“ nebo „Vultures“ ukáží co. Pořádně rychlé tempo, blast beaty, prostě extrém. Zde se hraje moderní death metal, přičemž coreové prvky nemizí. Konečně má hudba tu správnou šťávu, navíc Mors Subita šikovně střídají tempo a do masakru klidně vloží pomalou pasáž, ve které nechá vyniknout kytarové sólo. Střed desky je našlapaný až na půdu a jeden rychlý kousek střídá druhý. V melodice Mors Subita nezapře svou severskou krev a napadne vás celá řada skupin ze Skandinávie, nejvýrazněji Children Of Bodom, přičemž Mors Subita mi momentálně přijdou v daleko lepší formě. V jiných momentech vyvstane na mysli Amon Amarth, jen bez vikingské tématiky a když hudba ještě více přitvrdí a jede se skutečně nadoraz, mix death metalu s corem trochu připomíná Decapitated. Závěr desky malinko zvolní, ale tentokrát to není na škodu. „Shadows“ je totiž příjemně zadumaná a malé uklidnění po bouři je vítané. Navíc funguje jako příprava na finále „The Void“, které je nejdelší skladbou na desce a ukáže cit kapely pro melodie. Sedm minut uteče jak nic a Mors Subita vás provede vším možným, tvrdost, melodie, změny temp, groove a epičnost.
Podobně laděných spolků, kombinující death metal, core, melodie a agresivitu je na scéně mnoho, ale Mors Subita má trumf v podobě kvalitně složených skladeb, energie a momentů, které utkví v paměti. Slabinou jsou pomalejší kousky v úvodu desky, silná stránka kapely je v rychlých skladbách a těch je naštěstí na desce většina. Množství detailů a nápadů "Into The Pitch Black" odhaluje postupně a s každým dalším poslechem roste. Čeká vás intenzivní metalový zážitek.
|
