Dnešní doba je hektická a mnoho desek příliš rozvleklých. Třeba zrovna pro ty, co pořád někam pospíchají a nemají čas na to, aby věnovali hudbě několik hodin denně, bude ípíčko „Vilsna andars boning“ (v překladu „obydlí ztracených duchů“) představovat krásnou terapií a stane se narovnávačem jejich pocuchaných nervů. Jedná se o nahrávku dlouhou pouhých jedenáct minut, do níž se podařilo vložit autentickou melancholickou náladu, typickou pro švédské lidové písničky. Jestliže jste se s Grift dosud nesetkali, potom vězte, že po aktuálním rande budete chtít s tímto jednočlenným projektem (který se nechává inspirovat významnými švédskými básníky) strávit času daleko více.
Grift je blackmetalový (v případě novinky dark folkový) přístav Erika Gärdeforse, který do diskografie tohoto hudebního útvaru zatím nasázel dvě dlouhotrvající desky, tři EP a tři splitka, přičemž jedno z nich vydal společně s ukrajinskou legendou Drudkh. Na základě novinkového EP lze tvrdit, že si je Erik moc dobře vědom toho, že méně je mnohdy daleko více. A teď nemám na mysli ani tak hubenost stopáže jako spíše její náplň. Obě písně jsou v podstatě velice jednoduché, o jedné akustické kytaře, skromném bubnování, poetickém zpěvu a několika ozdobách (roh a zvonky). Z hudby dýchá Erikův nepopíratelný cit pro folkovou zvukomalbu a pro vytváření detailů. Navíc jeho příjemně zabarvenému a hlouběji posazenému básnickému zpěvu dominuje pochvaly hodná artikulace, a tak je poetika lyrické roviny krásně průzračná a lehce čitelná. Z dokonale melancholické „Bortom berget“ dýchá švédská příroda, jež byla svědkem mnohých činů vykonaných předky a do níž se během poslechu bezproblémově přemístíte, a možná i slzu uroníte. „Dårarnas massiv“ je o poznání zasmušilejší, jako by malovala krajinu posetou podzimním listím, zatímco z „Bortom berget“ vane vánek jarní svěžesti a naznačuje jakousi melancholickou potěchu.
„Vilsna andars boning“ servíruje nádhernou kombinaci švédské folkové melancholie, lásky k přírodě a úcty k těm, kteří tady s námi už nejsou. Pouhé dvě skladby dokáží bez jakéhokoliv přemlouvání přimět člověka k tomu, aby se na chvíli zastavil, zapátral ve starší tvorbě autora (která je podstatně černokovovější a neutěšitelně zoufalejší), našel si desky „Arvet“ (2017) a „Syner“ (2015), přivřel víčka a nechal se unášet daleko na sever přesně do míst, s nimiž je Erikova zádumčivá poezie spojená.
|