Existují už od roku 1999, ale posledních deset let o nich nebylo slyšet. Do roku 2008 vydali tři alba a pak zejména díky personálním problémům na postu zpěváka, žádná nová nahrávka nepřibyla. Až se čtvrtým pěvec v pořadí, Jamesem Riverou, který jistě nebude fanouškovi power metalu neznámý (však také prošel množstvím kapel, z nichž stojí za to zdůraznit Helstar, Seven Witches nebo Vicious Rumors) vznikla nová deska. Řeč je o anglických ShadowKeep a jejich aktuální eponymní nahrávce. Kapela doposud hrála power metal progresivnějšího střihu a tíhla k podobnému výrazu jako Crimson Glory nebo Queensrӱche. Těžko říct, je-li to zásluha především Rivery, ale na novinkovém albu jsou ShadowKeep přímočařejší a mnohem více inklinují k hrubému vyznění power metalu.
Po příjemně melodickém intru „Atlantis“, ve kterém posluchače pohladí akustická kytara, se nejde k táboráku, ale do metalové vřavy. „Guardian Of The Sea“ se prezentuje divokým power metalem, říznutým thrashovými riffy. Samotné sloky jsou trochu klidnější, a když začne zpívat Rivera, připomene kapela žánrově příbuzné Sanctuary. Je to i podobným frázováním a výrazem, jako měl jejich zpěvák Warrel Dane (odpočívej v metalovém nebi, mistře). Následující osmiminutová „Flight Across The Sand“ patří svým obsahem k nejambicióznějším položkám desky, trochu připomene dřívější progresivní choutky ShadowKeep, v prostředku skladby překvapí speed metalová rychlost a následně dlouhá kytarová sóla. Odpočinek od tvrdé riffové hradby přinese akustická balada „Little Lion“, u které se však vkrádá otázka, kde už podobný motiv byl ke slyšení.
Návrat k drsnému hoblování, to je „Angels And Omens“. Zběsilá power/thrashová kytara připomene prog/thrashové mágy Mekong Delta, Rivera se to vše snaží překřičet a ve výškách se opravdu nešetří. Další pauzou v intenzivní metalové palbě se stane „Never Forgotten“, i zde, stejně jako v předchozí „Little Lion“, vládne akustická kytara a vlastně si jsou obě písně velmi podobné. A nejen tyto dvě. ShadowKeep totiž téměř celé album opakují stejnou hudební formulku. Řízný power/thrash, který ze všeho nejvíc čerpá z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tvrdý riff, sloka, refrén, sloka, refrén, kytarové sólo a opět refrén. Nic neobvyklého a dělá to tak většina kapel, avšak ke konci desky to už připomíná trochu kolovrátek. Tento dojem je dán hlavně podobnou náladou všech písní a rovněž melodie nejsou příliš nápadité. Vše podtrhne závěrečný devítiminutový opus „Minotaur“. Což o to, skladba je to dobrá, variabilní a rytmus se mění takřka s minutovou pravidelností, ale celkový dojem je ten, že tohle všechno už jsme slyšeli, jen rozházené do několika skladeb.
ShadowKeep se drží všech pravidel a zvyklostí amerického powermetalu. V pozoru by měli být především fanoušci Sanctuary nebo Metal Church. „Shadowkeep“ je kvalitní deska a její první polovina je výborná. V té druhé se už ale kapela bohužel opakuje a písně postrádají zajímavější melodie či nápady.
|
