Byť v širším okruhu posluchačů první dvě insomniácká alba velké pozdvižení nezpůsobila, mnozí si druhého zářezu cenili více než toho prvního. Zatímco „In the Halls of Awaiting“ hrálo na agresivnější strunu, „Since the Day It All Came Down“ přilnulo více k doomu a progresivnímu pojetí. A hlavně Finové tentokrát vůbec nešetřili na akustických pasážích. V podstatě se dá říci, že se na druhé řadové desce s vyklidněným akustickým brnkáním roztrhl pytel, což někteří považovali na veliký krok vpřed, avšak našli se i tací, kterým takto zvolený postup zcela po chuti nebyl.
Ne nadarmo se totiž říká, že všeho se má užívat s mírou a pro toto album to platilo dvojnásob. Melodie a kudrlinky elektrických kytar jsou přeci jen dodnes hlavní devizou Insomnium, a proto nadměrně užité – a vzájemně si velice podobné – akustické úseky doprovázené pro Insomnium typickým šepotem není úplně tím hlavním, co od Finů chceme slyšet. Ulehnutí do relaxační polohy poskytuje na tomto albu téměř každá skladba minimálně jednou (spíše vícekrát), a tak se toho času začalo o Insomnium hovořit jako o „druhých Opeth“.
Finské kvarteto představuje mistry v malování smutných nálad, smáčející štětec v deštích, jež tak často dopadají na finskou půdu. S klávesovým a cellovým intrem „Nocturne“ přichází dokonalé mrazivé rozpoložení, skrze které si Finové šetrně připraví posluchače na další zážitky. Stejně jako tomu bylo na debutu, tak i zde eponymní záležitost „The Day It All Came Down“ platí za jeden z vrcholků desky, tentokrát je však umístěn už v úvodu. Vedle parádních melodií z něj chrlí báječná energie a severská nenasytnost. Melodickou nádheru vyzvedne pak ještě o něco více výborně vystavěná „Daughter of the Moon“, nejen v parádních kličkovitých refrénech, ale i v ostatních místech skladby pobíhají jen těžko odolatelné melodie. S „The Moment of Reckoning“ přichází více akustiky, více šepotů a také více „proggy“ postupů. Právě při přechodu mezi touto a předchozí skladbou se fandové kapely začínají rozdělovat na dvě skupiny, a sice na ty, kteří více lnou k melodeathové tváři kapely, představené na „In the Halls of Awaiting“ a na ty, kteří se u klasického pojetí žánru (přitom v podání Insomnium bych tento styl za melodeath neoznačovala) nudili. Díky progresivnějšímu výrazu s doomovým leskem v očích si Finové získávají nové příznivce, kteří si přicházejí na své i v dalších skladbách jako „Under the Plaintive Sky“ či „Disengagement“. Zvukově je na tom „Since the Day It All Came Down“ ve srovnání s debutem lépe, i když stoprocentně uspokojivý sound není – vše je příliš moc hlasité a bicí jako by hrály druhé housle a malinko zaostávaly (v tomto ohledu si „In the Halls of Awaiting“ stálo lépe).
Druhá deska vyvolala rozruch ohledně hojného využívání akustických pasáží. Někteří si v doomových polohách libovali a nacházeli v nich finskou melancholii (přesto však uznávali, že kvůli nim klesá na albu energie), zatímco milovníci švédské školy začali zívat, nudit se a vzpomínat na „In the Halls of Awaiting“, kde toho bylo tak akorát (vždyť „Shades of Deep Green“ měla také hodně akustických přívěsků, jenže ty do tempově odlišných ploch bezhlavě neskákaly a namísto toho se s nimi dokonale prolínaly) a kde Niilovy growly zněly lépe. Koneckonců některé uši cítí onu pověstnou finskou melancholii daleko silněji právě tam, kde melodické linky malují elektrické kytary. Ještě je třeba dodat, že se na tomto albu částečně o klávesy postaral Aleksi Munter (ex-Swallow the Sun), kterému byl poté post hostujícího klávesáka přenechán na dosud všech vydaných albech.
|
