Therion už nebyli undergroundovou kapelou, ale velice známým a žádaným tělesem. Po vydání „Vovin“ jeli rozsáhlé evropské turné s Moonspell a všem muzikantům dalo pořádně zabrat. Dva měsíce hraní a v nich pouze jediný den volna. Jako hostující muzikant se v Therion objevil bubeník Sami Karppinen, který se stal pro Christophera Johnssona jakousi spásnou duší. Po turné se totiž stal po dlouhé době druhým stálým členem kapely a především později přivedl do skupiny i další výborné muzikanty - nový členem Therion se stal kytarista Kristian Niemann, který se Samim často hrál a kromě metalu se hodně angažoval jako jazzový muzikant. Jméno Niemann se v kapele zdvojnásobilo, protože novým baskytaristou Therion se stal Kristianův bratr Johan. Po mnoha letech byl Therion konečně opravdovou kapelou.
Než se tato sestava představila na koncertech a následných albech, vznikla nahrávka „Crowning Of Atlantis“. Trochu připomíná případ alba „A´arab Zaraq Lucid Dreaming“. Také se mělo původně jednat pouze o EP, avšak později bylo ke třem novým skladbám přidáno několik bonusů v podobě coverů a živých verzí tří skladeb z předchozího turné. Bratři Niemannové v té době ještě v kapele nebyli a Sami Karppinen stihl nahrát pouze titulní skladbu. Ta album otvírá a jedná se o nejlepší kousek sbírky. Upoutá především riff, který jako by z oka vypadl tomu ze skladby „Powerslave“ od Iron Maiden. Jenže místo Bruce Dickinsona tu zpívá ženský a mužský operní sbor a skladba má svojí originální melodii. Velice příjemná symfo-heavy metalová věc, která se ihned dostane člověku pod kůži.
„Mark Of Cain“ pádí kupředu v hard rockovém stylu a svou atmosférou vyvolá v posluchači pohodu a klid. Opět dominují sbory, ale potěší velmi povedené kytarové harmonie. Nahrávka má navíc o něco vymazlenější zvuk než „Vovin“. A poté přichází první (a nikoliv poslední) přešlap - remix písně „Clavicula Nox“ z předešlé desky. Opravdu to bylo nutné? Trochu jiný klavír, místo sólového ženského zpěvu mužský sbor a to je vlastně vše. Skladba zůstala jinak stejná a není důvod si ji pustit raději než originální verzi. Poslední novou věcí je „From The Dionysian Days“, celkem fajn kousek, který zní, jako by se prostě nevešel na „Vovin“. Zejména sólová téměř bluesová kytara je výborná.
Covery – zaručená možnost jak vyplnit čas tak, abyste dali dohromady stopáž na dlouhohrající album. Tentokrát jsou rozhodně povedenější než ty na „A´arab Zaraq Lucid Dreaming“, ale pořád nejde říct, že by originály nějak výrazněji obohatily. Ke cti Therion slouží fakt, že se spíš jedná o méně známé věci. „Thor The Powerhead“ od Manowar, živelná „Crazy Nights“ od japonských Loudness a poklidná „Seawinds“ od Accept, ve které krásně vyzní ženské hlasy. Zde konečně jde o dobrou předělávku.
Zbývá ještě pár minut. Co s nimi? Trojice osvědčených skladeb („To Mega Therion“, „Black Suns“ a „The Wings Of The Hydra“) v živém provedení zní opravdu dobře a přitom živelně. Důkaz o tom, že kapela měla skvělou koncertní formu. Přesto si myslím, že mohli být vydány pouze jako bonusy k desce. Holt někdy chce managment po kapele nepěkné věci.
„Nové“ skladby jsou povedené, i když je znát, že spíše „zbyly“ po předešlé desce. Rozhodně kapele nedělají ostudu, ovšem výsledný dojem nenapraví. Stejně jako „A´arab Zaraq Lucid Dreaming“, jde o pouhé EP vydávané za dlouhohrající desku. Dalo by se říci, že poměrně zbytečná položka na seznamu vydaných alb Therion. Christopher Johnsson však mohl být spokojen. Získal členy do kapely a mohl s nimi nahrát další, nyní už „opravdové“ regulérní album.
|
