Venku hic a v pokoji kosa jako v psírně, aneb místo klimatizace si pusťte Immortal. Prvně vypuštěná titulní skladba z očekávaného alba „Northern Chaos Gods“, jež přichází po devítileté přestávce a po rozchodu s ústřední postavou Abbathem (který, jak všichni víme, si jde svou vlastní cestou), prolétla světem jako uragán a zanechala po sobě v přehrávačích a hlavně v pocitech fanoušků solidní spoušť. Bylo založeno na slušnou desku, avšak obstála pozůstalá dvojice – obohacená o švédskou persónu, basáka a (znovu) producenta Petera Tägtgrena – Demonaz a Horgh?
Po odhalení všech tajemství na „Nothern Chaos Gods“ se titulka snadno přejí, jenže ono to zase tolik nevadí, protože přicházejí další divoké a nepolevující riffy a další Horghovy, jako z řetězu utržené blast beaty, které spolu s Demonazovým výborným vokálem (od toho, kterým se prezentoval na své vlastní nahrávce z roku 2011, se podstatně zlepšil a nyní jeho zabarvení – ač technicky je totožné – působí charismatičtěji než u Abbatha) fungují pro Nory jako živá voda. K tomu přidejme pěkné melodie, v čele s těmi v „Gates to Blashyrkh“ s příjemným vybrnkávaným zpomalením a možností vychutnat si naplno parádní vokál Demonaze, a máme o zážitek postaráno. A o co lépe, ke konci alba se zábavnost zvyšuje, přičemž nejslabší (melodeathem říznuté) skladby „Grim and Dark“ a „Called to Ice“ se schovaly doprostřed nahrávky.
Krásným, do bathoriovského roucha laděným „Where Mountains Rise“, masakrálně strhující atmosférou v „Blacker of Worlds“ a excelentně chladným provedením posledního epického opusu „Mighty Ravendark“ (o novou verzi „Blashyrkh – Mighty Ravendark“ se nejedná), s tradičním blackovým trylkováním i romantickým lechtáním strun Norové oslavují existenci skandinávského black metalu, jehož podobu kdysi formovali. Nedá se říct, že by se Immortal stoprocentně vraceli ke starým kořenům, každopádně se jim s jistotou daří ignorovat trend některých kolegů, vstupujících na progresivní scénu. Nejde tedy o inovátorství žánru, nýbrž o jeho kvalitní a povedené zpracování.
Z názvu alba by možná někdo řekl, že půjde o blackmetalový audio chaos, jenže ono to je docela zavádějící, ve skutečnosti je „Northern Chaos Gods“ velice přehledné a uspořádané album, které nebude vadit ani svátečním posluchačům žánru. Spíše než nějaké srovnávání s devadesátkovými archivály by se „Northern Chaos Gods“ dalo označit jako „bestofka“, na níž se čas minulý příjemně a nenásilně prolíná s tím přítomným.
Norům personální rozkol prospěl, hlasivky (a návrat ke kytaře i přes zánět šlach) Demonaze obstály na výtečnou, ba až okouzlily (jsou mi milejší než krákorání původní klíčové osobnosti), a vzniklo album kvalitní a neuspěchané. Vyřknout klišé jako „už to není to, co bývalo“ by v případě Immortal bylo zcela mimo mísu, „Northern Chaos Gods“ naopak podtrhuje jméno norského spolku, který nabral nový dech a úspěšně se vyhnul škatuli „black metal na odpis“. Můžeme být úplně v klidu, Immortal je v dobrých rukou.
|
