Jedna z prvních recenzí, kterou jsem pro tento webzine psal, byla na debutovou desku finských None Dare Call It Conspiracy, ktereá se pro mě stala velice příjemným překvapením. „Tales Of Lost“ obsahovala skvělý alternativní metal, kde kapela skvěle vybalancovala podíl tvrdosti (thrashové skladby) a melodií (písně s mohutnou atmosféru a chytlavostí). Po pěti letech jsou None Dare Call It Conspiracy zpět s albem „Pawns And Kings“.
Mezi debutovou a současnou deskou kapela vyměnila bubeníka, rovněž se rozhodla změnit stočit kormidlo směrem k větší agresivitě. To je znatelné už v první skladbě „Kingslayer“. Agresivní, thrashové, téměř až deathové pasáže měli None Dare Call It Conspiracy už na debutovém albu, nyní však šli ještě dál. „Kingmaker“ zní téměř metalcoreově. Absorbuje v sobě něco z hutného groove metalu, thrashe a heavy metalu. Ve slokách zpěvák Wiliam Torrey growluje, v refrénu přechází v melodický zpěv. Celé to ale zní jako skladba od nějaké patnáct let staré modern metalové kapely. Jestliže jsem si u debutu trochu stěžoval na zvuk, zde je ještě horší. Postrádá sílu a zní zahuhlaně.
Ani v dalším dění se styl příliš nemění. Vyjímá se snad čtvrtá v pořadí „Mirrors“, která nabídne velice melodický a odlehčený refrén. Zde působí None Dare Call It Conspiracy jak americké kapely typu Disturbed. Jinak se stále opakuje mustr jednoduchých skladeb se slokou, refrénem, nějakým sólem a střídáním growlu a čistého zpěvu. A právě growl je jedna z dalších věci, které nahrávku táhnou dolů. Je ho mnohem více než na debutu, ale teprve tady se ukazuje, že Torrey není příliš dobrý „chrlič“. Jeho growl je mnohdy nesrozumitelný a jeho zabarvení je s každou skladbou otravnější a nepříjemnější. Naopak v čistém zpěvu má Torrey naopak velmi zajímavé zabarvení hlasu. Škoda že nevynikne tak jako na minulé desce.
Na desce se neděje nic, co by posluchače zvedlo ze židle, sázka na tvrdost nevyšla, protože None Dare Call It Conspiracy jsou mnohem lepší v melodiích. Chybí invence debutu. Někam se vytratila pestrost. Skladby samy o sobě špatné nejsou a především refrény jsou poměrně chytlavé, rovněž se někdy kapele povede zajímavý riff a většina písní nepostrádá pořádnou energii. „Pawns And Kings“ zní jako nejméně jednu dekádu staré album z doby, kdy frčel metalcore amerického střihu a celkově bodovaly kapely stojící na tvrdých nabušených slokách a velmi melodických refrénech. Desku sráží špatný zvuk, nepříjemný growl a monotónnost. Největší problém je však skutečnost, že oproti debutu jde o velký sešup dolů. Nejde o vyloženě špatné album, ale o průměrnou desku, která nenaštve ani nestrhne.
|
