Doom metal je žánr, který má v sobě velké množství melancholie. Vlastně je na ní prakticky založen. A někdy je k tomu smutku opravdový důvod. Ten měla při nahrávání německá formace Owl, zemřel totiž jejich baskytarista René Marquis, který se na nahrávání nové desky „Nights In Distortion“ ještě podílel, avšak jejího dokončení se nedočkal. Kapela jej tak dotočila pod vlivem této tragické události.
Owl začali být aktivní v roce 2010 a o rok později vydali eponymní debut. Rok 2013 přinesl desku „You Are The Moon, I Am The Night“ a letos přichází třetí album, na které Owl pokračují ve své death/doom metalové cestě. Začátek desky je ambientní. Klávesové plochy a poklidné brnkání na kytaru provází posluchače na úvod „We Are Made For Twillight“. Bicí také nikam nespěchají a atmosféra je nesmírně uklidňující. To nezmění ani příjemný zpěv a tak se může metalový fanoušek ptát, kde že ten doom metal je? Až v druhé polovině skladby. Tou dobou už je člověk ale vtažen do nahrávky a táhlé doomové riffy atmosféru příliš nerozbourají. Navíc se přidá i ženský hlas. Neklid přinese až growl a sekanější riffy, nicméně skladba nehraje na tvrdost, ale na atmosféru a ta je dokonalá. Závěr poté strmě kulminuje a posluchače vyruší z pohody. Album totiž hraje i na emoce a to dost vypjaté.
„Transparent Monument“ začne poměrně divoce. Kytary burácí a spíš než growl dominuje řev a emočně napjatý zpěv. I přes velkou hutnost a „těžkost“ jsou Owl překvapivě melodičtí a s trochou představivosti připomínají extrémnější Anathemu. Závěr skladby upustí od hutnosti a dá posluchači na chvíli vydechnout. Ale opravdu jen na chvilku, protože „Anamnesis“ je už zase plná monumentální doom metalové drsnosti. V pozadí zní post-rockové kytary a klávesy držící téměř kosmickou atmosféru desky. „Inanna In Isolation“ pokračuje v doom metalovém tempu. Je trochu méně hutná, ale více zapadá do klasické death/doomové podoby. Growl se střídá s čistým zpěvem, kytary chvílemi drtí nebo naopak hladí. Možná nejtvrdším kouskem desky je „Abortion Of Empathy“. Zde hudba i postupně zrychluje, ne tak, že by Owl najednou šlápli na plyn a nabídli black metalovou vichřici. Ale mají zde švih a energii, aniž by se narušila dosavadní nálada nahrávky. Závěrečná „Madness Is The Glory Of This Life“ (neskutečně zajímavý název) je temná, nervní a emočně silná. Je v ní smutek, zlo a druhá polovina je zhudebněním šílenství. Ambient se mísí s noise a doommetalem. Velmi silný a třaskavý závěr.
„Nights In Distortion“ je podmanivé dílo, které v sobě spojuje to nejlepší z death/doom metalu s decentní gotikou a melancholií, jenž by seděla fanouškům Katatonie či Anathemy. Téměř vesmírná atmosféra dokáže posluchače zcela obklopit, a ač nejde o přímočarou hudbu, poslouchá se deska překvapivě příjemně a snadno. K tomu pomáhá i moudře zvolená stopáž (jen něco přes půl hodiny) a po poslechu máte dojem, že to nebylo ani krátké a ani dlouhé. Owl si s albem poradili jako mazáci a natočili desku, která může aspirovat ve svém žánru na album roku.
|
