Frontman legendárních Olympic, Petr Janda, v jednom z nedávných rozhovorů vyslovil myšlenku, že rock´n´roll je již delší dobu vyhořelý a všichni přemýšlí, co s tím dál. Já zase uvažuji, do jaké míry jde o reálný stav a nakolik o nepodložené „strašení“. To, že v hudbě bylo již dávno vše vymyšleno a cokoli nového je pouhou variací stvořených vzorců, je věc známá a doložená. Slůvko „vyhořelý“ ovšem evokuje ještě něco jiného: jde o stav nechuti, nemotivace a v podstatě neschopnosti tvořit. A já něco takového v rocku či metalu zkrátka nepozoruji. Jistě, syndrom určité repetice je evidentní, touha hrát tyto žánry (potažmo hudbu obecně) ale nepolevuje (což se mimochodem týká i zmíněného Olympicu, kterému za pár dní vyjde nová studiovka), naopak se dnes a denně vynořují alba od nových interpretů, kteří do svého díla vložili ohromné duševní úsilí, o častém vyluxování finančních účtů (většinou vlastních) ani nemluvě. Ba co víc, dlouhodobě není možné sledovat nějaký extrémní úpadek kvality, neustále jsou k dispozici kvanta slušných až skvělých nahrávek, ze kterých krom dobré muziky sálá energie a radost z hraní. A něco takového se stavu vyhoření naštěstí nepodobá.

Pagan, 8. 9. 2018