Jak jsem zmínil v recenzi na debutovou desku, projekt Metal Allegiance je něco jako thrashmetalová Avantasia. Jenom v základní sestavě je to v podstatě jedna ikona vedle druhé, finální zář pak dokresluje seznam hostujících zpěváků, jejichž počet je v případě druhé řadovky s pěkným titulem „Volume II – Power Drunk Majesty“ sice o něco nižší, ale o nic méně hvězdný. Uslyšíme např. Johna Bushe (ex-Anthrax, Armored Saint), Maxe Cavaleru (ex-Sepultura, Soulfly), Blitze (Overkill) nebo Marca Oseguedu (Death Angel), který je vedle Troye Sanderse (Mastodon) jediným vokálním navrátilcem z debutového alba (a opět dostává dvojnásobný prostor). Pánové z Metal Allegiance (tedy především zakladatel Mark Menghi a nejagilnější člen Dave Ellefson) zároveň dali šanci (v rámci jakéhosi utužování nadžánrového ducha) z podstaty ne-thrashmetalovým umělcům, a tak dále pozvali Trevora Strnada (The Black Dahlia Murder), Marka Tornilla (Accept) či Floor Jansen (Nightwish).
To vše je sice pěkné, říkám ovšem na rovinu, že nejzásadnější je jiná skutečnost. Na eponymním debutu mně vadily téměř všudypřítomné groovy prvky (album chvílemi znělo jako Pantera tribute). Tentokrát ovšem došlo k posunu. Jakoby si Ellefson (Megadeth) se Skolnickem (Testament) vzpomněli na svoji podstatu a začali konečně přikládat pod ten pravý thrashový kotel. O úmyslném přiznání tohoto návratu ke staré škole by mohlo svědčit intro úvodní skladby „The Accuser“, které připomíná vstup do písně „Damage, Inc“ od Metallicy (album „Master Of Puppets“). Pak už si ale pánové jdou „po svých“ a thrasherovy smysly jitří nejprve svůdně sólující kytarou, po které nastane čistokrevný armagedon. Tohle je – i díky preciznímu zvuku – žánrová slast, které pomyslnou korunku nasazuje vynikající Strnadův zpěv (se zlověstným polo-blackovým feelingem) a my si hned na začátku díla můžeme odškrtnout jeho nejlepší vál.
Všechny skladby byly psány s vědomím, kdo je bude zpívat. Díky tomu se zaručila na hlasivky padnoucí koordinace, jakkoli je chvílemi možné vycítit určité podbízení. Např. Bushova „Bound By Silence“ nevyhnutelně připomene jeho období v Anthrax, což ale zároveň znamená, že se daný song dobře poslouchá (úvodní rytmický nájezd je pak doslova zabijácký!). Ještě více se šlo naproti Cavalerovi, kterého v položce „Voodoo Of The Godsend“ doprovodí kmenové perkuse, popěvky a groovy úseky jakoby vypadlé z fošny „Roots“ (krátké fráze dále připomenou Amíky Ministry). Zase to ale dvakrát nevadí, zvlášť s ohledem na Maxe, jehož (minimálně studiový) projev neztrácí ani po letech nic ze svého kouzla. Mimochodem, pokud by došlo na další koncerty Allegiance (což má Dave Ellefson v plánu), mohlo by na pódiu při plné účasti teoreticky dojít k pikantnímu setkání Maxe s Andreasem Kisserem (Sepultura), který s touto kapelou hraje naživo.
Blitzovka „Mother Of Sin“ baví vysoce technickou hrou, tempovými zvraty (zrychlené pasáže opět krásně ničí) a samozřejmě sugestivně naježeným vokálním výkonem. Pak přijde k mikrofonu Mark Tornillo, což v souladu s výše napsaným znamená automatický příklon instrumentace k heavy metalu (dokonce s mírným refrénovým nahnutím do poweru), svižné sloky, precizní sólo nebo jemně dotírající thrashové vlny každopádně dodávají songu adekvátní tah. Murmurový výstup Johana Hegga (Amon Amarth) přinese odpovídající valivou tonáž s úsečnými riffy, jakkoli až na death metal kvůli méně podladěným kytarám nedojde. Industriální záseky uvítají na scénu Troye Sanderse, v půli skladby však dojde k tempovému zvratu, jenž zahrnuje exodusovsky vtahující rychlost s příjemně naspídovaným sólem.
Marc Osegueda je sázkou na jistotu, svižně odsýpající příspěvek s titulem „Impulse Control“ je také výrazně postaven na jeho charismatickém projevu, včetně uhrančivě dynamického frázování. Druhé Marcovo představení v úvodní části navazující titulky už znamená méně tradiční zpěvákův projev, z hutných groovy vln (evokace Pantery je v přípustných mezích) jakoby chvílemi vystupoval úplně jiný zpěvák, což jenom dokazuje Marcovo vokální rozpětí a adaptabilnost. Daná píseň dojíždí v poklidném tempu, které se plynule vlije do opusu a zároveň druhé poloviny titulní kompozice. Zde dostává prostor Floor Jansen a opět jí jdou autoři naproti, naštěstí nikoli formou orchestrací, ale umírněným heavíkovým podkladem a libozvučně koncipovaným refrénem. Nutno říct, že tato spolupráce klapla, Floor předvádí výborný výkon (sama se ostatně na tvorbě skladby podílela) a dokazuje, že jí tato „zemitější“ poloha jenom svědčí.
Druhá fošna Metal Allegiance je skladatelsky otevřenější a ještě více zdůrazňuje pomyslné metalové semknutí, zároveň se však pánové více drží žánru, který fanoušek znalý jejich jmen tak nějak podvědomě očekává. Mnohdy je rukopis možná až příliš profesorský (ve smyslu předvídatelný a sušší), což ale nic nemění na skutečnosti, že když se člověk pozorně zaposlouchá, bude daným „výkladem“ obohacen a v případě správného propojení obou energií i patřičně stržen.
|
