Nestává se často, aby člověk dostal do rukou australský doom metal. Tento zachmuřený a melancholický žánr sedí severským bandám, nicméně protinožci The Eternal si v tomto stylu libují už dlouhých patnáct let. Zkušeností však mají ještě více, protože kapela povstala z popela Cryptal Darkness, jenž hrála již od počátku devadesátých let. Máme tu tedy co dočinění s žánrovými veterány, kteří pod jménem The Eternal vydali až do letoška pět řadových alb. První desky vycházely u legendárního finského labelu Firebox records, který zaštítil třeba skvělé Swallow The Sun či Dark The Suns, bohužel však již nefunguje a tak se The Eternal při vydání svého šestého alba "Waiting For The Endless Dawn" spojil si Inverse records.
Původní Cryptal Darkness hráli ryzí death/doom metal říznutý grindcorem, avšak po transformaci v The Eternal přijali do své hudby mnohem více gothic metalu a také progresivního rocku.
„Waiting For The Endless Dawn“ nabídne všechny zmíněné žánry a spojuje kořeny kapely se současností. Deska má „pouhých“ sedm skladeb, ale dohromady ohromných pětasedmdesát minut. Což je pro (byť sebelepší) doom metal tak ohromná porce hudby, až může být při dlouhé stopáži ubíjející. The Eternal si však s takovou náloží poradili vskutku mazácky. Hned úvodní opus „The Wound“ je nejdelší položkou na desce a má bez pár vteřin dvacet minut! Zpočátku je velmi jemný a nenápadný. Dvě minuty vybrnkávání a decentních kláves má za účel budovat atmosféru a náladu. Poté se zapojují bicí, první doom metalové riffy a post-rockem ovlivněné kytarové melodie. Pořád to ale působí trochu jak jamování. Avšak melancholická atmosféra se povedla vytvořit na jedničku a posluchač se může nechat unášet velmi příjemnou hudbou. Teprve po sedmi minutách získá skladba nějaké pevné kontury a především konečně zazní zpěv., jemný a příjemný. The Eternal zní velmi melodicky, přičemž nezapomínají ani na silné doom metalové riffy. Svým přístupem připomínají britské The Prophecy. Obě kapely jsou na poměry žánru velmi jemné, ale z klidných pasáží dokáží přejít zcela plynule do extrému. A u obou jde slyšet vliv Anathemy. Je to v melodiích, kytarových harmoniích a melancholii. „The Wound“ nabídne však ještě ohromný refrén, díky němuž se i takhle dlouhá věc silně zapíše do vaší mozkovny. Jsou tu chvíle, které by se klidně hodily i do rádia. Jenže pak kapela nasadí těžkotonážní riffy, gotickou atmosféru a povedené kytarové sólo. A když se v závěru zapojí ještě smyčce, máte chuť plakat dojetím. The Eternal mají velkou emoční sílu.
„Rise From Agony“ pokračuje v podobném módu, avšak její úvod je ryze doom metalový a připomene například Swallow The Sun či My Dying Bride, což je i logické, protože o klávesy se postaral Martin Powell, který s britskou legendou nahrál její první čtyři desky. Skladba je opět postavena na jemných odpočinkových slokách a velmi chytlavém refrénu. Přesto těch doom metalových pasáží je tu stále mnoho a prakticky neustále se něco děje. The Eternal nestojí na místě, ale i díky tomu, že absorbují značné prvky progresivního rocku, působí na poměry žánru nezvykle akčně a pestře. Druhá polovina skladby značně přitvrdí a nabídne krásné kytarové sólo. „A Cold Day To Face My Failure“ se plazí jak had, následně zní prog rockově a pak také goticky. A přesto není narušena atmosféra desky. Vše k sobě pasuje. Poprvé zazní growling a pak se kapela osmělí k drsnějšímu výrazu. S „I Lie In Weit“ ještě přitvrdí. Pink Floydovský úvod to sice nenaznačuje, ale skladba postupně roste a přibírá doomové ingredience. A pak to přijde. Kytary najednou hoblují jak na počátku devadesátek a následuje black/deathová pasáž, kterou byste nečekali. Zpěvák Mark vytáhne growl, který se dá snadno splést s Aaronem Stainthorpem z My Dying Bride.
Po extrému zas někam úplně jinam. „Don´t Believe Anymore“ překvapí svou jemností. Místo doomu se představí prog rockový song, který by klidně mohl běžet v rádiu. Krásná píseň, která strhne a působí jako mix Anathemy, Pink Floyd a lehké gotiky. Skladba jen dokládá, s jako láskou si The Eternal novou deskou opečovávali. Mnoho detailů, nápadů, melodií. „In The Lilac Dust“ se vrátí k doom metalu a nabídne exkluzivního hosta Mikko Kotamäkiho ze Swallow The Sun a je to k tomu i důvod, protože stylově se The Eternal těmto Finům skutečně přibližují. Kapela využila Mikkova growlu velkolepě a dala mu velký prostor. Na desce je přítomen i ženský element v podobě zpěvačky Emily Saaen, v „In The Lilac Dust“ její přítomnost a Mikkův hlas vyvolá vzpomínku na spolupráci Swallow The Sun a Aleah Stanbridge, i Emily má totiž podobně étericky krásný hlas. Závěrečná titulní věc je necelé čtyři minuty dlouhá a jde o melancholickou tečku za nahrávkou. Jen klavír, smyčce a Markův hlas.
Pro „Waiting For The Endless Dawn“ mám skutečně jen slova chvály. Dlouhá deska, která se však nevleče. Žánrová pestrost a nápaditost. Melodie, které vás budou emočně drtit, a přesto je budete chtít slyšet znovu a znovu. Album plné krásné hudby, která sice není čistým doom metalem, ale vyznavači klasické podoby tohoto stylu nepřijdou zkrátka, stejně jako milovníci prog rocku či gotiky. Hudba se srdcem, to jsou The Eternal.
|
