Poprvé v historii pražských alkeholiků došlo k situaci, kdy se na novou desku muselo čekat plné čtyři roky. Jestli si však někdo myslel, že se pánové vydali na studiovou odvykací kůru, velmi se mýlil, což dokazuje aktuální čárka na metalografické účtence kapely. Někoho možná dokonce napadlo, že se čtveřici hudebníků nadobro uzavřela pípa tvůrčí invence a že již není kde autorsky nasávat. I na tuto smyšlenku ovšem pánové odpovídají přímým a střízlivým způsobem: jejich novinka je totiž povedeným počinem, který v pomyslně vyždímaném alkoholovém subžánru napíchl další šťavnatý zdroj.
Jistě je to díky oné časové regeneraci (přestože Alkehol neustále hbitě koncertuje), která dovolila nabrat čerstvé síly do skladatelských plachet. Samozřejmě se zde nebavíme o jakémkoli stylovém přeběhnutí, ze skladeb je však cítit, že byly tvořeny s patřičným zápalem a vášní, což k pohodě úplně stačí, zvlášť s ohledem na skvělý zvuk (z dílny Leo Holana). Ani v textech se nenastavují filozofická zrcadla, řeší se pouze těžkosti a hlavně radosti ze života příznivců všeho, co teče a z čeho je cítit špiritus. Úvodní píseň „Víkend“ tak můžeme brát jako pozvání k zasednutí ke stolu štamgastů Alkeholu a přijmutí jejich dvanácti hudebních kousků.
Většinou přitom půjde o plnohodnotnou míru s patřičným punk-rock-metalovým řízem, nedotočené šnyty ve formě obyčejnějších písní jako „Kacíři“ nebo „Mozkolam“ jsou naštěstí v minoritním zastoupení. Chmelovou párty výborně rozjede již zmíněný „Víkend“ s typickými „strouhanými“ riffy, svižným tempem a koncertě vstřícnými vokálními linkami. Stejně dobře si vede navazující rychlík „Máme spoustu chlastu“ s parádním sólem jako návdavkem. Text ke „Spalovači chlastu“ napsal Lukáš Pavlásek, pánové pak jeho slova doprovodili velmi chytlavým melodickým klenutím, při jehož poslechu člověk dostává automatickou chuť na další žejdlík.
„Sedím doma“ zasyčí s nemenší intenzitou, opět se dočkáme vysoko-stupňového tahu s umně našlehanou hudební pěnou a lahodným rockovým obsahem. Song „Klikatý jsou cesty od sudu", kterým přispěl baskytarák Bart (s Otou Herešem a bicmenem Radkem Sladkým zde tedy máme celou sestavu Törru), nakopne dvoukopákový pohon a vícehlasný refrén, „Dneska by to šlo“ mohutně začpí nejslavnějším – tedy raně devadesátkovým – obdobím Alkeholu, nejde však o vykrádání, ale spíše o napojení se na podobně bohatou skladatelskou žílu. „Motorová hlava“ znamená dokonalý moment překvapení (v hospodské terminologii bychom mohli mluvit o přinesení panáků, které někdo tajně objednal), když v jejím úvodu zazní halfordovský ječák (z Bartova hrdla), na nějž se nalepí dravá heavy-powermetalová (!) jízda, vzdávající hold osmdesátkám, případně Lemmymu, o kterém je ostatně v textu zmínka.
Nadmíru chytlavý prosólovaný úvod, extra lahodné vokální linky, svižné tempo nebo výborné sólo (s protažením ala Guns N´Roses) zdobí „Lihumila“, vál „Další rundu ještě zvládnem“ znamená povedené rozloučení s tímto albem, lépe řečeno s jeho regulérním playlistem (bonusovka „Rockeři“ potěší hostováním Petra Jandy a Josefa Vojtka, nicméně zlehka dojíždí na podbízivý a repetičně přepálený refrén). Novinku Alkeholu je zkrátka nutné chválit. Pánové ji stvořili se svěží autorskou náladou a povedlo se jim z daných možností vytěžit v podstatě maximum (i díky hravým prvkům, jako je pískání v „Sedím doma“, kostelní popěvky v „Kacířích“, folkový nádech v „Dneska by to šlo“ nebo pirátský odér v „Další rundu ještě zvládnem"). Symptom jisté repetice a evokace dřívějších počinů kapely je evidentní, není ji však třeba zvlášť řešit, jednak je to pochopitelné, jednak fandové chtějí dostat svoji tradiční dávku, na kterou jsou zvyklí, stejně jako pivař, který si každý večer objednává oblíbenou značku. Jde mu přitom hlavně o to, aby byly dobře propláchnuté trubky a pivo mělo správný říz. Přeneseme-li tuto analogii na novinku Alkeholu, musíme uznat, že pánové natočili dvanáctku (písní) jako křen.
|
