Symfonický death metal. Metalová opera. All star projekt.
Těchto pár slov můžete poslední léta vidět ve velice hojném počtu a holandské Mayan tato označení kompletně platí.Jak se zdá, Marku Jansenovi, kteý Mayan založil, už k seberealizaci nestačí jen Epica, a tak nabízí posluchačům již třetí dávku symfonického metalu té nejvyšší jakosti.
Mayan sice tvoří stálí členové, ale na koncertech můžete kapelu často vidět v pozměněné sestavě, neboť každý z muzikantů Mayan působí ještě v další kapele a někdy prostě nemůže na všechna show. Situace se řeší alternacemi a muzikanty na výpomoc tak poskytuje třeba i Jansenova domovská Epica. Mayan tak fungují vlastně jako velká hudební rodina.
Třetí deska dostala název „Dhyana“, což je dle některých východních náboženství vykládáno jako sedmý stupeň meditace. Hudebně je výraz kapely stále ukotven především v symfo-death metalu, avšak nelze zpochybnit ani výrazný podíl power metalu. Vše tedy zůstalo při starém, avšak nyní to funguje ještě lépe a Mayan rovněž trochu přitvrdili. Často se nálada skladeb mění a především po rytmické stránce je „Dhyana“ velmi bohatá. Mayan jsou jako skotačivý ďáblíci, co nepostojí na místě.
Po vokální stránce je album rovněž velmi pestré. Nejvýraznějším zpěvákem je Henning Basse, který se stará o čisté zpěvy, i když zařvat také umí. Nováčkem v sestavě je George Oosthoek, známý z Orphanage, ale také ze spolupráce s Within Temptation a Delain. Tenhle pán má velmi charakteristický growl a Mayan svým hlas obohatil. Growluje a křičí kapelník Mark Jensen, jako protipól potom fungují dámy - Marcela Bovio a sopranistka Laura Macri.
Jak jim to všem spolu funguje, asi nejlépe ukáže „Saints Don´t Die“, která byla i velmi chytře zvolená jako klipovka. Operní začátek patří nádhernému hlasu Laury Macri, následně přijde ústřední valivý riff a sloky zpívané Henningem. Trochu mu do toho „skáče“ Oosthoekův growl. Refrén zpívaný čistě je velkolepý a posluchači se ihned uloží v hlavě. Hudba je stále v mezích symfo/death/power metalu, ale nelze neslyšet využití postupů vážné hudby. Prostředek písně je progresivní, riffy se pozmění a dostane prostor Marcela Bovio a křikloun Marc Jansen. Napětí opět na chvilku přeruší operní zpěv, aby následně skladba vrcholila posledním refrénem a sbory. Ačkoliv skladba vlastně do žánru nepřináší nic nového, ukazuje, jak skvěle to Mayan šlape a pět vokalistů si tu vůbec nepřekáží.
„Dhyana“ je tvrdší než její předchůdce, některé deathové riffy jsou vskutku lahodné a například drtivá „Maya (The Veil Of Delusion)“ je asi tím nejextrémnějším z dílny této kapely. Sloky jsou nasraně thrash/deathové, následně hudbu ještě více nakopnou brutální blast beaty. Nechybí ani koketování s black metalem. Nejepičtější položkou desky je devítiminutová „The Illusory Self“, která je tak doposud nejdelším počinem kapely. Netřeba zdůrazňovat, že skladba se neustále mění, střídá vokalisty a nedává prostor nudě. Velký kus práce také odvedl Pražský filharmonický orchestr, který dodal nejen této písni, ale celé desce patřičnou majestátnost. Skladby „Dhyana“ a „Satori“ trochu vybočují, protože se nejedná o metal, ale o vážnou hudbu. První jmenovaná je načichlá hudbou Latinské Ameriky i díky Marcele Bovio a výtečné akustické kytaře. Druhá píseň je potom už čistě klasická a exceluje v ní Laura Macri.
Hudebně se tedy Mayan příliš neposunuli, což není vyloženě špatně, protože se soustředili na vypilování stávajícího výrazu. Mark Jansen se nevyhnul určitým momentům, kdy se rozdíl mezi Mayan a Epikou téměř smazává, jinak platí, že Mayan je tou extrémnější kapelou. V čem je deska lepší než minulá a předminulá? Je prostě lépe napsaná. Skladby jsou extrémní a přitom chytlavé či hitové. „Dhyana“ patří k tomu nejlepšímu ze symfonického metalu.
|
