Pro doom metal je tím nejzásadnějším rok 1990. Vznikla totiž pro žánr zcela určující kapela - My Dying Bride ze západního Yorkshiru v Anglii. Skupinu tvořili zpěvák Aaron Stainthorpe, kytaristé Andrew Craighan a Calwin Robertshaw a bubeník Rick Miah. I bez baskytary vydali demo „Towards The Sinister“, o rok pzději vznikl singl „God Is Alone“, který našel místo i na EP se složitým názvem „Symphonaire Infernus Et Spera Empyrum“ z roku 1992. Na této nahrávce už měla kapela baskytaristu Adriana Jacksona. Aktivní začátek kariéry byl podtržen vznikem debutového alba „As The Flower Withers“, které v témže roce vyšlo u Peaceville Records.
Album otevírá krátké a atmosférické intro „Silent Dance“, které má jen posluchače uvést do té správné nálady. Následující „Sear Me“ je devítiminutovou školou doom metalu. Počáteční riff je pro kapelu tak typický, že stačí pustit dvě vteřinky a víte, že to jsou My Dying Bride. Hudba se pomalu plazí a rozsévá smutek. Do toho Aaron ze sebe vydává brutální a chorobný growl, který jen umocňuje hrůznost skladby. Muzika poté mění tempo a nabídne i ryze death metalové nášupy. Tohle je začátek devadesátých let v celé své kráse. Silný moment přijde ve chvíli, kdy se hudba najednou utiší a do poklidně hrajících bicích zní rozhněvaný Aaronův hlas (tato skladba v budoucnu dostala i dva své pokračovatele).
Zbožňuju zabijácky death metalový riff, který je páteří „The Forever People“. Krátká čtyřminutová šleha ukazuje My Dying Bride jako drtivé deathové kombo. Touhle peckou často My Dying Bride ukončovali svá vystoupení, mimo jiné i v roce 1996 při svém koncertu v pražském klubu Belmondo. „The Bitterness And The Bereatevement“ se zcela ponoří do pomalého záhrobního tempa a teprve v druhé polovině hudba změní svůj ráz. V momentě, když už posluchače nemusí moc bavit zdlouhavá šnečí rychlost, kapela začne s rytmikou pracovat a na chvíli zrychlí. Tady se prakticky definoval funeral doom metal. Závěr skladby přináší oživení v podobě houslí, které zní teskně a melancholii písně ztrojnásobí. Tady už bylo jasné, že My Dying Bride spoustu fanoušků klasického death metalu nebudou bavit, protože jsou prostě často velmi pomalí.
Úvod „Vast Choirs“ je ale velmi rychlým death metalem ve stylu Death či Cannibal Corpse. Skladba má osm minut a stále se mění. Doom versus death. Nechybí ani krkolomné kytarové sólo. "The Return Of The Beautiful“ je takovým pomníkem death/doom metalového žánru. Dvanáctiminutová kompozice je plná zvratů a temnoty. Těžkopádný úvod osvětluje přítomnost houslí, které jako by odjakživa k doomu patřily. Brutální hutné riffy postupně ještě houstnou a chvílemi hudba připomíná pomalejší podobu Obituary. Druhá polovina skladby je však atomovka. My Dying Bride na to posluchače postupně připravují, ale závěrečná death metalová exploze zničí každého. Zvuky pekla doprovázejí tuhle událost a kapela jako by zhudebnila hororový příběh. Brutální konec desky je odzbrojující, i když zároveň poplatný době. Zde se ukazuje, že skladbě i celé desce by prospěla lepší produkce, což se projevilo v roce 2001, kdy byla „The Return Of The Beautiful“ umístěna na desku „The Dreadful Hours“. Kapela jí dala nový zvukový kabát a drobně jí vylepšila. V roce 2004 byla celá deska znovu vydána i se dvěma bonusy v podobě „Erotic Literature“ (ta však už v roce 1992 vyšla jako bonus pro CD verzi) a „Unreleased Bitterness“.
„As The Flower Withers“ je na debut překvapivě vyspělá nahrávka a ukazuje My Dying Bride jako velmi talentovanou kapelu. Zvuk je poplatný době a nahrávka je rovnoměrně rozložená mezi death a doom metal, přičemž se nenápadně objevují i prvky gotiky. Aaronův nezaměnitelný growl, využití houslí či charakteristické dlouhé riffy se staly pro kapelu zásadní. Už první krok byl pro My Dying nesmírně úspěšný a kapelu ohromně nastartoval. Další kroky následovaly a bylo jasné, kdo je vedle Paradise Lost či Anathemy vůdčím tělesem celého žánru.
|
