Dánská skupina Vola je na světě od roku 2006 a jeií kroky směrem k progovým výšinám nejsou příliš rychlé, vydala totiž kromě tří krátkometrážních nosičů pouze debutové album „Inmazes“. Produkoval ho Jens Bogren (Devin Townsend, Opeth, Katatonia, Arch Enemy atd.) a přineslo kapele poměrně slušný úspěch u fanoušků i hudebních publicistů. Aktuálně vydávaná deska „Applause Of A Distant Crowd“ má ambice protlačit skupinu mezi progresivní smetánku s hudbou, která je inspirována kapelami jako Porcupine Tree, Meshuggah či Massive Atack.
V úvodu „We Are Thin Are“ kytara připomíná Joea Satrianiho, ale hudba se pak vydá jiným směrem. Vola zde zní jako vyspělá progresivně rocková kapela. Hraje si s atmosférou a moderními zvuky, které jasně říkají, že kapela hledí dopředu. I když kytary zní poměrně sytě a tvrdě, kontrastují s nimi výrazné klávesy a téměř popová melodie zpěvu Asgera Myginda. Skladba na pohodové vlně doputuje ke konci, úvodu "Ghosts" pak dominují výrazné klávesy, hodící se k nějakému letnímu disco songu. Jenže sloka i refrén velmi silně připomínají Katatonii - stejná melancholie, stejný styl zpěvu, až to člověka trochu zarazí. Jenže Vola jsou dosti variabilní a hrají si s mnoha tvářemi své hudby.
„Smartfriend“ překvapí brutálním soundem. Můžou za to djentové kytary a riffy jak z dílny Meshuggah, což je dnes velmi moderní a častá záležitost. A z refrénu zase leze Katatonia. Vola proplouvá mezi styly, ale vždy někoho silně připomíná. Přitom však zní velice sebevědomě a skladby jsou opravdu dobré. Až nečekaně tvrdé riffy i bicí ve „Smartfriend“ coby jedné z nejlepších věcí na desce jednomu zatočí hlavu. „Ruby Pool“ zjemní, zvolní, skoro ukolébá. Pohoda ke kávě nebo čaji. Skvělá práce bicích a kláves, které zní neobvykle a vynalézavě.
Celkově kapela střídá měkčí rockové skladby s těmi, kde vynikají djentové kytary a riffy zní tvrdě jak skála. „Alien Shivered“ tyhle dvě polohy kombinuje. Přidává navíc ještě trochu větší podíl elektronických zvuků, ani zde se však Vola nedokáže zbavit podobnosti nálady, melodií a zpěvu s Katatonií. Skvěle vybočuje „Vertigo“. Asger má zde hlubší hlas a píseň je vlastně obyčejná a minimalistická, o to je ale kouzelnější. Bez bicích, bez výraznějších zvratů, přitom však emočně silná. „Still“ se vrací k hudebně barevnějšímu vyznění, klávesy trochu zastiňují kytary. Další část písně jako by si půjčila prvky od Devina Townsenda.... A výše zmíněné platí i pro zbytek alba, ve kterém se nezbavíte pocitu rozpolcenosti.
„Applause Of A Distant Crowd“ je skvěle zahraná, výborně znějící a zábavná deska. Tohle album jistě rozproudí progrockové vody a Vola skutečně může díky své pestrosti a využití momentů překvapení patřit mezi špičku žánru. Trvale však radost z jejich hudby kazí silná, někdy až rušivá inspirace jinými kapelami, především pojem Katatonia mohu v souvislosti s Vola zmiňovat stále dokola. Pro fanoušky uvedených skupin to může být lákadlo a vítaný hudební tip, avšak u progrockové kapely bych očekával více svébytnosti. I přesto si album zaslouží vysoké ohodnocení, protože v rámci svého žánru patří k výraznému nadprůměru.
|
