Být hudebníkem a prosadit se alespoň takovým způsobem, aby o vás věděl někdo jiný kromě nejbližších příbuzných, není snadné. Čím širší základna, tím samozřejmě lépe, takovému úspěchu je nicméně vhodné jít naproti, třeba tak, že osazenstvo kapely budou tvořit samé ženy, a aby tato skutečnost byla zřejmá na první dobrou, název bude jasný a pokud možno mírně provokativní, např. Burning Witches. Takový titul má slušné koule (sic!) a může leckoho při těkavém sjíždění internetu alespoň na několik sekund zaujmout. Jo a určitě není na škodu známost se Schmierem z Destruction, potažmo záštita vydavatelské firmy Nuclear Blast, jež se o švýcarské holčiny stará.
Zájem o tuto partu by ale nebyl možný bez řemeslné obratnosti, která je zde na vysoké úrovni, stejně jako autorské nápaditosti, jež je však zlehka diskutabilní. Přijde mi, jakoby za kvintetem dívek stálo několik zkušených dramaturgů, kteří zhruba vědí, jak se věci mají a jak je prezentovat široké veřejnosti. Možná podobnou manažerskou strategií disponují samotné hudebnice, pointou každopádně je, že tvorba Hořících čarodějnic balancuje přesně na rozmezí dobré desky a trochu chladného spotřebního produktu. Osobně si celkem užívám úvod alba v podobě songů „Executed“, „Lords Of War“ a „Open Your Mind“, ve kterých kmitá osmdesátkový heavík obrněný thrashovým pancířem či je naopak zjemňován líbivými sóly, a to za přítomnosti jakési "čarodějnické" zlověstnosti, která se protahuje téměř celým děním nahrávky (v tomto název kapely tedy neklame). Další zásadní pohon znamenají sebevědomé „rozkazy“ velitelky Serainy Telli, jež se chvályhodně - a většinou úspěšně - snaží o vícepolohový vokální přednes (v baladické rovině dokonce připomíná Bonnie Tyler).
Tento přímý hudební útok funguje do té chvíle, než si uvědomíme, že Švýcarky k dané strategii nic moc dalšího nepřidávají. Vždy jakoby na chvíli vyběhly ze zákopu s urputným řevem (kvalitativně i technicky), brzy však zase zalehnou a nabírají nové síly. Občas se ještě vzepnou k silnějšímu ataku (např. řízná titulní skladba), nakonec ale končí již někde za polovinou bojového pole a soupeři v podobě předních metalových spolků zůstávají v klidu a zcela nedotčeni (kupříkladě stylově spřízněná formace Elvenstorm v tomto ohledu působí o dost nebezpečněji). Jako symbol prohry pak působí cover „Holy Diver“ od Dia, protože proč si jako vzor pro předělávku nevybrat milionkrát provařený song a zhola nic osobitého k němu nepřidat (ok, zvuk je lepší než u originálu). Druhé album Švýcarek je bezesporu silné v některých detailech, jako celek ale nic speciálního nepřináší.
|
