Kytarista Rémi z francouzských Kerion si odskočil k tvorbě vlastního projektu, jehož prostřednictvím nás hodlá provést po proslulých zákoutích Paříže, potažmo její historií napříč staletími. Sám hudebník dílo označuje jako metalovou operu, nečekejme však tučný seznam zpěváků ve stylu Avantasie či novodobých norských žánrovek, v případě Gates of Paris víceméně vše zastal Brazilec Raphael Dantas, který již vypomáhal leckde, včetně Rémiho domovských Kerion nebo brazilské opery Soulspell. Zajímavě působí jména některých hostujících instrumentalistů, jako jsou kytaristé Stephan Forte z již rozpadlých progresivců Adagio a Olivier Lapauze z (doufejme stále fungujících) Heavenly. Nejvýjimečnější je ovšem samotné téma, které vnáší do (power)metalového světa netradiční a osobitý vhled.
Jeho účinek se nicméně odvine od posluchačské otevřenosti, která je schopna pojmout velké množství nežánrových prvků, jež prorůstají metalovým děním a nejednou je zcela zastíní, případně jejich originální původ zůstává s ohledem na důvěryhodné vykreslení atmosféry víceméně nezměněn. Album kupříkladu rámují klasické Wieaniawskiho etudy, a to se zpěvem Flory Spinelli (opět Kerion), která navozuje pocitově rozeklané emoce na hranici líbivosti české Radůzy a cynické melancholie à la popěvky z filmu Spalovač mrtvol. Tato ambivalentnost se nicméně v budoucím obsahu téměř nevyskytuje, naopak se lze připravit na povětšinou hravé představení s množstvím stylových okamžiků, které naši mysl spolehlivě přenesou do centra francouzské metropole.
 Výlet po Paříži se naplno rozproudí díky skladbě s všeříkajícím názvem „The Cabaret“, v níž se krom kankánových tanečků dočkáme na albu vesměs propracovaných vokálních linek, které se překlápí od procítěných poloh do epických rozměrů, zde konkrétně ve skvělém melodickém a speedmetalově zrychleném refrénu. Drobnou námitku ohledně zpěvů lze vznést u příspěvku „Court of Miracles“, kde Raphael ve slokách zbytečně tlačí na pilu, s nastupujícími vícehlasy se ale vše urovná, kompoziční vrstvy pak načechrají perkuse, dramatické zhutnění či úryvek z Bizetovy opery Carmen, jenž je ovšem vnesen lehce prvoplánově.
Prostřednictvím písně „The Dress of Light Lady“ jsme zváni k Eiffelovce, na kterou vyhopsáme v na albu běžných tangových rytmech (jejichž latinskoamerický původ si Rémi evidentně osvojil), aby vrcholný rozhled zajistily parádní sólové trylky. Sestup do „Katakomb“ musí doprovodit temnější hudební nálada, uvolnění následně zajistí valčíkovo-šansonová balada „Ghost of the Seine“.
Když procházka po Paříži, pak nelze minout Napoleonův kult, zde ve formě náležitě dynamické kompozice „Napoleon´s Circus Show“, potažmo posezení ve stylovém noirovém baru „Temple of Swing“, s atmosférou jakoby vypadlou z období Čtvrté Francouzské republiky. U vstupu do Louvru zazní čarokrásné klasické téma, které Rémi doprovodí kytarovou vyhrávkou, vnitřek skladby „House of Kings (Louvre)" nicméně za kvalitním úvodem mírně pokulhává. Daný úpadek se naopak v nejmenším netýká položky „Gargoyle´s Shadow“ s dalším z výtečných chorusů, stejně jako písně „Mysteries of Paris“ s pochodovým tempem, hravým preludiem nebo melodiemi – nikoli náhodně - povědomými z tvorby české šansonové bohyně Hany Hegerové. Album „Gates of Paris“ bych si možná uměl v některých momentech představit vypiplanější, jeho kompozičního propojení metalu s francouzskou poetikou je každopádně dostatečně atraktivní a tak jako tak znamená svébytně vydatný hudební zážitek, který je důstojnou poctou jednomu z nejlegendárnějších měst světa.
|
