Švédský multiinstrumentalista Michael Palace vydal debutový zápis „Master Of The Universe“ před dvěma lety. Jako hudebník zaměřený na melodický hard rock je zároveň spojený s řadou žánrově spřízněných spolků, které většinou pojí jméno vydavatelské firmy Froniters Records. Rozsah Michaelových schopností je vpravdě obdivuhodný, když kupříkladu na novém albu „Binary Music“ obstaral krom bicích všechny zbývající pozice, a to s jasným umem a talentem. Palace odpovídá vysokým nárokům i jako zpěvák, malinké zakolísání nicméně nastalo v rovině vůbec nejdůležitější, tedy kompoziční.
Přestože se nové album hezky poslouchá (i díky dobré – samozřejmě Michaelově – produkční práci), chybí na něm vyložený hit nebo alespoň jeden pamětihodný refrén (zhruba ve stylu debutové skladby „Stranger´s Eyes“). Téměř neustále je cítit skladatelský NÁBĚH na cosi speciálního, který však není dotažený do úplného konce. Palace si s dílem evidentně vyhrál, aranže písní jsou do detailu promyšlené, přičemž jejich základní tvary formuje široká klávesová paleta v přísně staromilské soustavě. Opět se propadáme o dvě až tři dekády hlouběji, a to tunelem, který osvětlují křiklavé stroboskopy a všude kolem létají plakáty soudobých kapel, nejen rockových, ale klidně i popových. Při rytmech úvodní titulky jako bych viděl produkci taneční skupiny UNO (pokud vám tohle jméno nic neříká, buďte rádi, znamená to, že jste mladí) a za takovou baladu „Who´s Counting Time“ by se nemuseli stydět ani naháněči puberťaček Lunetic.
No a kdyby pořád někomu nebylo jasné, co že je jedním z hlavních témat nahrávky, stačí si přečíst název skladby „Love Songs“ a je vystaráno (a to vše prosím v době, kdy vědci považují cukr za životu nebezpečný).
 Nebylo by nicméně fér nařknout Palaceho z prvoplánové podbízivosti, na to jsou již zmíněné tvůrčí fígle dostatečně důstojné, navíc je zde patrný jistý odklon od - vůbec nejnasládlejšího rockového stylu - AOR, a to občas velmi nečekanými směry. V písni „Queen of the Prom“ kupříkladu zaslechneme gospely, „Julia" zase přijde s foukací harmonikou a bluesovými prvky, tato položka nám ale zároveň poslouží jako oslí můstek pro vypíchnutí největší slabiny této desky, kterou jsou refrény. Člověk si daný žánr většinou pouští s představou nekomplikovaného pobavení a pokud možno vybídnutí ke společnému pobrukování. Skladby mohou být jako vystřihnuté z řemeslného partesu, jenže co je to platné, když schází to nejdůležitější, tedy samovolně vtahující a klidně i vlezlá chytlavost (já osobně totiž proti cukru nic nemám). Právě ta na novince švédského autora chybí, a proto není možné jeho dílo – navzdory dílčím úspěchům - bůhvíjak vyzdvihovat.
|
