Brazílie na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Diktátorský režim, policejní brutalita, všudypřítomná korupce a vůbec celková vyhlídka do beznaděje. Právě do takového zdánlivě bezútěšného prostředí se narodili bratři Max a Igor Cavalerové. Zdánlivě proto, že díky dobře situovanému otci rodina nepociťovala nějaké výraznější známky strádání. Rané dětství proto měla dvojice sourozenců idylické, z rodného Belo Horizonte jezdila na domek do letoviska Playa Grande, které bylo vzdálené zhruba hodinu a půl od São Paula, a vždy, když to šlo, hrála nebo navštěvovala fotbalová utkání. Tyto radovánky skončily ve chvíli, kdy život do osudu rodiny nasypal trýznivou dávku bolesti. V roce 1979, ve věku jedenačtyřiceti let, totiž milovaný otec Graziano Cavalera zemřel na infarkt. Bratrům ještě nebylo ani deset a jejich život zničehonic pozbyl smyslu. Na rodinu padla bída, Maxovi se nechtělo žít, a pokud měl dál pokračovat ve světské pouti, muselo se něco stát.
Když kluky postupně vyhodili z vojenské, církevní, a poté i obyčejné školy, matka je poslala pracovat. Max s Igorem byli sotva v pubertě a už prodávali zmrzlinu nebo lepili boty (tehdy Max díky výparům zažil svůj první trip). Jenže je nic nebavilo, chtěli se spíš flákat nebo hrát fotbal, kde by alespoň trochu vybili vnitřní napětí, smutek, ale taky čím dál znatelnější nasranost (na systém i na Boha). Vysvobození naštěstí přišlo, a to díky rock´n´rollu. Maxe totiž v roce 1981 okouzlila návštěva koncertu Queen, kteří zrovna propagovali desku „The Game“. Navíc v té době objevil tátovu sbírku elpíček, obsahující alba od Led Zeppelin nebo Black Sabbath, a bylo rozhodnuto. Tohle je muzika, jejíž intenzita je kompatibilní nejen s Maxovým, ale také Igorovým krevním řečištěm, neboť o rok mladší bratr jevil od pradávna tendenci do všeho mlátit a rytmicky doprovázet právě probíhající události (např. sledování fotbalového zápasu). Max se rozhodl pro kytaru, jíž pojal jako zbraň, se kterou bude ventilovat vztek z otcovy smrti a vůbec bojovat proti všem a všemu (že jeho prvním nástrojem byla stará španělka, prozatím nijak neřešil). Základ kapely byl tedy na světě, k jejímu finálnímu pojmenování (nejprve byl ve hře název Tropa de Choque, ten však byl zabrán) došlo při poslechu songu „Dancing on Your Grave“ od Motörhead, který se v portugalštině nazývá „Dancando na sua Sepultura“. Sepultura, přesněji domovsky „sepulchre“, je tedy hrob, jehož základy byly vykopány v roce 1983.
Jako zpěvák byl vybrán jistý Wagner Lamounier alias Wagner Antichrist. S ním Sepultura odehrála první koncert (Max s přezdívkou „Possessed“, Igor jako „Skullcrusher“, nikdo jim tak však – k Maxově nelibosti – neříkal), trojice spolu ale dlouho nevydržela, jelikož se z Wagnera vyklubal interní záškodník, který tajně rozprodával věci ze zkušebny (posléze nastoupil do smečky Sarcófago, nikdy však nepřestal na své bývalé spoluhráče házet špínu, až mu jednoho dne musel jeden z Maxových kámošů rozbít hubu). Mikrofonu se tedy chopil – víceméně z povinnosti – sám Max (vůbec první mikrofon kluci ukradli jedné popové kapele), na postu basáka pak stanul Rob Raffan, kterého již brzy stabilně nahradil Paulo Junior, a to prostě proto, že měl lepší nástroj. Na ten se nicméně pořádně naučil hrát až při tvorbě páté (!) fošny „Chaos A.D.“ (1993), do té doby za něj Max s pozdějším sólovým kytaristou Andreasem Kisserem suplovali vše, co se dalo a na koncertech mu pro jistotu ztišovali aparát (přičemž Paula z kapely nevylili z toho prozaicky dojemného důvodu, že tehdy všichni drželi kamarádsky při sobě). Ona vůbec morálka nebyla na počátku v kapele valná, určitý řád mezi aktéry vnesl až druhý kytarista Jairo Guedz alias Jairo Tormentor, který Maxe mimo jiné naučil riffy od Mercyful Fate, Kreator nebo Slayer.
V dané sestavě vznikl první zaznamenaný počin Sepultury, tedy EP „Bestial Devastation“, které kvartet sdílel ve formě splitka s formací Overdose. Tato parta hrála heavík ala Iron Maiden a nejprve byla daleko známější, na koncertech je ale Sepultura zadupala do země, a to hlavně díky tehdy ne příliš slýchané a vídané (minimálně v Brazílii) brutalitě nejen hudby, ale také projevu, kdy Max po vzoru spřízněné smečky Dorsal Atlantica šířil nasranost na všechny strany (do prdele poslal i samotné Venom, kterým Sepultura tehdy dělala předkapelu, řeč však byla pronesena v portugalštině, což možná Maxe, jak dodatečně přiznává, zachránilo od nakládačky od o poznání statnějšího Cronose). Tahle živočišnost každopádně lákala davy a čím dál častěji koncertující Sepultura si tak začala dělat jméno. Na jednom z vystoupení si kvarteta všiml producent Joao Eduardo z firmy Cogumelo Records, jenž stojí za vznikem výše zmíněného EP. Na něm nalezneme kousky jako „Antichrist“ nebo „Necromancer“ (což byla vůbec první Sepulturou nahraná skladba), celkově však jde o skladatelsky a zvukově nepříliš koordinovaný příspěvek, který sice není úplně k zahození, prozatím z něj ale nelze vyčíst v budoucnu nejprodávanější brazilskou akvizici. Vždyť klukům bylo zhruba patnáct a jejich ruce vedla – krom vzteku – spíše jalově démonická vášeň (propriety jako nábojový pás byly improvizací na téma „co dům dal“), ale také upřímná inspirace spolky jako Slayer, Venom, Kreator, Destruction nebo Hellhammer.
Tyto asociační kontury zřetelněji vyrýsoval až debutový zápis „Morbid Visions“ (1986), při jehož tvorbě se pánové přesunuli do studia v São Paulu (EP bylo nahráno v domovském Belo Horizonte). Sound je o něco vychytanější, avšak stále dosti pochybný, kytary jsou rozladěné, což se některým fanouškům sice zamlouvá, nicméně nejde o úmysl, ale o prozaickou nezkušenost hudebníků, kteří byli svými vlastními producenty. Možná jde dokonce o lehké diletantství, vždyť Max začal po prvním EP používat pouze čtyři struny. Háčko se mu totiž přetrhlo při cvičení a poté na radu bedňáka sundal i tenké éčko, aby se dala lépe financovat alkoholická vášeň (struny byly moc drahé). Maxovi začal chlast šmakovat už někdy ve čtrnácti, hlavně rum a vodka, postupně to dotáhl na zdolání jedné flašky čiré tekutiny za den (plus hrst analgetik). Igor kalil méně, i proto, že někdo musel alkoholem k násilí nejednou vydrážděného bratra hlídat (Max mnohdy cíleně vyhledával bitky).
Na debutové fošně je nicméně nasupenost brazilské čtveřice dobře hmatatelná a hlavně chvílemi slušně nakažlivá, vždyť se zde také nacházejí pecky jako „Crucifixion“ nebo „Troops of Doom“, která bylo v roce 1990 znovu nahraná ve studiu Morrisound a jako bonus přiložená k opětovně vydanému albu „Schizophrenia". Zremasterován byl časem i samotný debut, původní verze obsahovala intro využívající známý apokalyptický motiv kompozice „Carmina Burana“ od Carla Orffa, které bylo později – pravděpodobně z důvodu autorských práv – vyjmuto. Lyrickým základem alba zůstávají satanistická témata, které hudba podporuje adekvátně zlověstným doprovodem, v němž je s Bohem účtováno ještě nesmířlivěji. Žánrový středobod se o kousek vymyká pozdějšímu thrashovému charakteru Sepultury (o groove metalu nemluvě), raným deathem posedlé riffy bzučí jako roje včel (bodají o něco méně), Maxův ryk čpí chorým nihilismem, Igor do soupravy buší jako by se fotbalový tým Brazílie zrovna účastnil finále mistrovství světa. Sympaticky působí hrátky s tempy, včetně líně se valících nebo houpavých momentů, ale zejména těkavě natlakovaných pasáží, které krom dvojice uvedených songů zdobí také položky „War“ či „Empire of the Damned“. Debut Sepultury je hezky zlověstný, nikoli však osobitý či hudebně odzbrojující, jeho hlavní hodnota spočívá spíše ve vědomí souvislostí, týkajících se nejen původu kapely a osudu jednotlivých členů, ale především velkolepé budoucnosti, která měla následovat.
|
