Pokud jsem si stačil všimnout, rok 2018 nebyl z pohledu stylu AOR úplně vydatný, a tak byl člověk nakonec rád za každou alespoň trochu zdařilou nahrávku. Právě mezi takové lze řadit album „Moral Decay“ od švédské party Taste, kterou založili bratři Borgové, Christoffer a Felix. Jejich šest let starý debut asimiloval řadu posluchačů, sourozenci se však poté od kapely odklonili a jali se založit další celkem uznávaný spolek Art Nation. Nicméně čas na návrat k Taste opět přišel a výsledkem je druhá řadovka, jež vyšla v srpnu loňského roku.
Christoffer Borg se mezitím zdokonalil v produkční práci, čehož na tomto albu celkem zdařile využil (i za pomoci zkušeného Jacoba Hansena). Zvlášť pop-synth-elektronický sound instrumentálek „On The Run“ a „More Than A Thousand Charades“, které album rámují, automaticky naplňuje prostor ryzí osmdesátkovou atmosférou, k tomu se přidají povedené melodie a dvojici těchto kousků můžeme rovnou zařadit k vrcholům celého díla. Zbytek skladeb se od elektronického zvuku odkloní, což je trochu škoda, větší problém ale nastává v souvislosti s úbytkem chytlavých míst. Autoři si většinou umí poradit s kompozičním základem, který dokazuje, že mají melodický rock a AOR dostatečně usazený ve své krevní plazmě, klávesy posluchače rozmazlují typickým pop-romantickým hlazením a kytarová sóla nás berou na výlet do pestrobarevných koutů fantazie. Často však chybí žádaný vrchol akce v podobě dostatečně přitažlivého refrénu.
Hlavní úseky kousků jako „Alive“, „Dangerous“, „The Fire Inside“, „Moral Decay“ či „Lost In Myself“ dvakrát nezabírají (Christoffer jako zpěvák navíc ve výškách naráží na jisté limity), což chtě nechtě přehlušuje i jinak obstojné refrénové okolí daných písní a svým způsobem to zamrzí i s ohledem na položky, které jsou vydařené v celé svojí délce. Dobře si vedou hardrockověji zaměřené písně „My Own Worst Enemy“ a „We Are Back“, potěší i první z baladických etud „On My Shoulder“. Ještě více ovšem vyšel druhý pomalý příspěvek „Sixteen Years“, v němž vokální linky zasněně meandrují v klidném akustickém údolí. Stejnou dávku cukru Švédové nasypali také do svižně zrytmizovaného počinku „Rainbow Warrior“, jehož tóny se vkrádají do myslí nenápadně, a přece zcela spolehlivě. Zkrátka potenciál zde byl nemalý, jenže se jej nepodařilo napnout po celé padesátiminutové ploše alba. Nakonec ale stejně jde - s ohledem na slabší ročník - o jeden z nejlepších žánrových zápisů sezóny.
|
