"Who has won?
Who has died?"
Po desce „Schizophrenia“ nabral brazilský thrashmetalový vichr na síle a poprvé v historii se dostal za hranice svého státu. Příčina byla jasná: podpis s firmou Roadrunner Records, takže větší přísun peněz, včetně pořízení profesionálního producenta. Tím měl být původně Jeff Watters z Annihilator, nakonec byl ale vybrán Scott Burns, který již měl určité zkušenosti díky práci se smečkami jako Death nebo Obituary (tehdy ještě Xecutioner), jméno si však udělal právě až na třetím zářezu Sepultury, u kterého byl poprvé hlavním producentem. Deska „Beneath The Remains“ byla totiž v metalovém světě něčím jako atomovou bombou, výbuchem, jehož dopadová vlna zválcovala veškerou konkurenci na vzdálenost tisíce kilometrů.
Však také za její přípravou stálo plno práce. Po telefonickém potvrzení smlouvy s Roadrunner Sepultura nastolila tvrdý, osm měsíců trvající zkušební režim. Touha prorazit byla obrovská a nebylo možné nechat nic náhodě. Kapela se přestěhovala do São Paula a během dané doby vznikla většina songů z desky „Pod ostatky“. Pár z nich poté kluci přehráli Scottu Burnsovi, jenž za kapelou dorazil do Brazílie a kterému se ukázky líbily i přes nevalnou zvukovou kvalitu, neb byly snímány na jeden mikrofon. Burns ale v Sepulturu věřit nepřestal a dojem si nenechal zkazit ani tím, když jej na hotelu kdosi okradl (hudebníci se mu pak složili alespoň na základní vybavení). Kapela se v závěru roku 1988 přemístila do studia Nas Nuvens v Rio de Janeiru, kde předtím nahrávaly víceméně jenom tamější popové ikony. Pronájem byl zajištěn na finančně přijatelnější dobu od půlnoci do sedmi ráno, což byl ovšem ideální čas. Vždyť kdy jindy by mělo vznikat temné metalové album, než právě v noci? Náš kvartet přes den spal (pokud tedy ruch z nedaleké pláže dovolil), hodinu před půlnocí měl budíček a pak do toho bušil až do ranního kuropění. Finální mix byl nicméně dotvořen až v legendárním studiu Morrisound, kam Max zároveň přijel dodělat některé zpěvy, se kterými mu jako hosté pomohli John Tardy (Obituary) nebo Kelly Shaefer (Atheist), a to v songu „Stronger Than Hate“.
Základem díla se staly kompoziční vzorce z předešlé placky „Schizophrenia“, vše ale směřovalo k vyšší účelnosti, včetně loga kapely nebo motivu na obalu, který byl vybrán z tvorby Michaela Whelana. Bratrům Cavalerovým se sice líbilo jiné Whelanovo dílo, Monte Conner z Roadrunners je ale přesvědčil, že lepší volbou bude červeno-žlutá lebka na černém pozadí (původně zamýšlený cover poté použili Obituary na albu „Cause Of Death“). Především se však zlepšil sound, a to i přes ne úplně šťastný zásah Monte Connera, který chtěl vytáhnout činely jen proto, že - jak se později ukázalo - neměl správně seštelované hlavy magneťáku (následně se to snažil napravit na remasteru z roku 1997, potlačení nejvyšších frekvencí ale paradoxně způsobilo ještě horší výsledek).
"Contradiction, aggression, desolation, illusion!"
Na začátku každého z devíti songů jakoby číhala vzteklá smečka psů, kterým z vyceněné tlamy trčí ostré tesáky a na zem padají stuhy hladových slin. Po startu skladeb tahle animální slota dříve nebo později zaútočí a tím z nás bezděky stvoří čiré masochisty. Zubaté riffy totiž koušou, řežou a trhají tělo na krvavé šrámy, a my přitom neděláme nic jiného, než že se smějeme radostí jako malí haranti. Hudební kostra z původní desky je obalena ještě šťavnatějším kompozičním masem a hlavně bujnou thrashmetalovou svalovinou, kterou se proplétají naběhlé deathové žíly. Vybrnkávaný základ intra titulní skladby okysličují zlověstné průduchy, jež poté (ještě zlověstněji) utichnou, aby umožnily vzedmutí obrovské instrumentální vlny, plné kytarových vírů a rytmicko-sekčních výtrysků.
Technický posun je znatelný téměř na všech řemeslných frontách a případné zakolísání je umně maskováno (Paulo Jr. na basu pořád ještě moc neuměl, stvořil pouze závěrečné sólo ve „Stronger Than Hate“, jinak vše zastal Max s Andreasem). Množství riffů na tomto díle slyšených by jiným kapelám vydalo na celou kariéru, většinou by se však stejně nepřiblížily jejich kvalitě. Dvojice kytaristů zde vystřihuje jednu kytarovou eskapádu za druhou, Andyho sóla jsou tísnivá i melodická, do toho Max zlepšeným vokálem napůl odříkává, napůl vyřvává zběsile nahuštěné fráze (tentokrát již s politicko-sociálním podtextem) a jeho brácha Igor vypaluje s neuvěřitelnou kadencí přesné bicí projektily. Skladby jsou chytře vystavěné a v jejich útrobách bublá postupná gradace, od které hudebníci zdánlivě uhýbají do jiných směrů, aby se poté vrátili do středu písně a po spojení všech kompozičních lanek ji svázaly v dokonalý thrashmetalový uzel.
"Walking these dirty streets, with hate in my mind..."
Album funguje jako sevřený celek a přitom ubíhá drtivou rychlostí, jejíž živočišnost lze přirovnat snad jen k výlisku „Reign In Blood“ od Slayer. Jako vůdčí píseň playlistu byl vybrán kus „Inner Self“ (včetně tvorby vůbec prvního videoklipu), jenž po nájezdu s potutelnou vyhrávkou nabídne podmanivě hravý (a hravě podmanivý) riff, jde však pouze o jednu z perel tohoto komplexního náhrdelníku, jehož blyštivost bere dech i po třiceti letech od jeho vzniku. Třetí deska Sepultury znamenala nejen výhru pro firmu Roadrunner Records, ale zejména pro metalový svět, který byl obohacen o nové božstvo. Jeho exotický brazilský původ byl možná jednou z příčin úspěchu, dílo „Beneath The Remains“ ale všechny přesvědčilo, že tady jde především o kvalitu hudební. Mistrovský počin a jedna z nejlepších thrashmetalových desek všech dob.
|
