Album „Beneath The Remains“, které brazilská Sepultura vydala v roce 1989, znamenalo pro kapelu začátek hvězdné éry. Ještě pořád nešlo o přelom závratný, nejprve následovaly koncertní šňůry, které nebyly bůhvíjak štědře financované. Při americkém turné s Faith Or Fear a Kind Diamond kvartet např. inkasoval pouhých deset dolarů týdně. Kluci to sice tolik neřešili, i proto, že manažerem byl jejich kámoš Borivoj Krgin, který měl nemalý podíl na počátečním vzestupu kapely a hudebníci se mu cítili zavázáni. Řešit to ale začala jistá Gloria Bujnowski, jež tehdy spolupracovala s rozjetými thrashery Sacred Reich. Ta se nejprve k Sepultuře příliš nehrnula, když však viděla její koncert, kde pánové jeli naplno i přes bídné produkční zázemí, sama se kapele nabídla, a to dokonce na rok a zdarma. Což postupem času vedlo nejen ke zvýšení honorářů, ale také ke vztahu s Maxem Cavalerou, s nímž Gloria v roce 1993 vstoupila do vztahu manželského a se kterým je dodnes.
Kamkoli v té době brazilská parta přijela, tam zválcovala všechno a všechny. Síla a energie plynoucí nejen z hudebníků, ale především ze samotné hudby, působila na fanoušky jako pozitivní magie s mohutnými nabíjecími, případně vybíjecími účinky (na manažery některých spolků měli však Brazilci vliv přesně opačný, několik konfliktů zažili např. s „bafuňářem“ německých Sodom). Thrash metal byl tenkrát zkrátka na vrcholu a Sepultura představovala – minimálně po kvalitativní stránce – absolutní top tehdejší scény, s přípravou dalšího alba tedy nebylo vhodné příliš otálet. Firmě Roadrunner Records bylo jasné, že s těmito Brazilci vyhrála jackpot, a podle toho také vypadaly její investice do navazujícího počinu, který dostal do vínku jasný a sebevědomý titul „Arise“.
Pro jeho tvorbu se kapela v roce 1990 přemístila do floridského studia Morrisound, které bylo hudebníkům plně k dispozici, a to opět pod hlavním doslechem producenta Scotta Burnse. Zvuk je skutečně lepší, původní mix se však nezamlouval Monte Connerovi z Roadrunner, který proto pozval Andyho Wallace (mj. Slayer), aby vše dotáhl. To rozčílilo jak Burnse, tak členy Sepultury, ti ale nakonec uznali Andyho zásah jako funkční a dokonce jej najali coby hlavního producenta pro tvorbu další fošny „Chaos A.D.“. Deathově chorý motiv na obalu opět ztvárnil Michael Whelan, který našel inspiraci v díle H. P. Lovecrafta, hudebně se však Sepultura od deathu téměř zcela vzdálila a mnohem více dbala na atraktivní vyznění thrashmetalových riffů, stejně jako na silnější atmosférickou strukturu skladeb.
S tím souvisí mini-intra, která načínají několik písní, včetně úvodní titulky. V momentě, kdy hororově laděné zvuky ustoupí, začne být okamžitě jasné, že brazilská čtveřice zůstala na velkorysém kvalitativním standardu předešlé studiovky. Explozivní instrumentace s chronicky návykovými riffy a skvělými Kisserovými sóly, k tomu rtuťovitý pohon Igora Cavalery, který se vypracoval na jednoho z nejlepších bicmenů metalové scény, a hlavně nezadržitelná várka hypnotizující energie, pod jejímž tlakem vře krev a tělo se dává samo do pohybu. Maxův hlas opět trochu vyzrál, jeho částečně vychlastané (minimálně pocitově) zabarvení se stalo extra přitažlivým, navíc se nesnažil zahltit skladbu kadencí slov, ale naopak se přizpůsobil umírněnější kytarové hře. Což se daří výtečně, rytmizace frází je zde naprosto neodolatelná a patří do zlatého fondu celého žánru. Samozřejmě úplně stejně, jako celé album.
Po úvodním příspěvku, který se stal tutovkou navazujících koncertů, přijde řada na variabilní skladatelské členění songu „Dead Embryonic Cells“, ve kterém klidnější pasáže (včetně bezmála heavíkového sóla) střídá dynamizující zrychlení. Tato strategie ještě zbytní v navazující položce „Desperate Cry“, kde kvartet na více než šestiminutové ploše přichází s doposud nejrozmanitější náladovou hrou, která jenom dokazuje autorskou vytříbenost a narůstající ambice (opět je zvlášť lahodné zaměřit se na Igorovy bicí přechody). Po dvojici vražedných střel „Murder“ a „Substraction“ (i zde se ovšem tu a tam vyloupne nějaké to melodičtější uvolnění) nastává okamžik, jenž je možné označit jako první důraznější propojení minulosti s budoucností. Intro „Altered State“ totiž tvoří kmenové perkuse, tedy prvek, který se měl již brzy stát jednou z hlavních kompozičních atrakcí kapely. Skladbu dále ozdobí pochodová dynamika a strmé bestiální zrychlení, u něhož člověk jeví tendenci urvat si samým pařením hlavu.
Pozvolně vybrnkávaný nájezd, zaříkávaný proslov, další šťavnaté fráze a zrychlení, ale také koketerie s groovy riffy (tedy druhé propojení s blízkou budoucností), to jsou hlavní atributy válu „Under Siege“, závěrečné – a patřičně našlapané - duo „Meaningless Movements“ a „Infected Voice“ (s chytrými echo-vokály) znamená výtečný dovětek za tímto strhujícím dílem. Čtvrtá řadovka znamenala pro Brazilce finální přesun mezi elitu, album sbíralo mimořádně kladné recenze a prodávalo se po kvantech, podobně utěšeně narůstal i počet koncertních zastavení. Dílo „Arise" patří - podobně jako předešlá fošna „Beneath The Remains" - mezi stylové skvosty, z jejichž podstaty dodnes čerpá nejedno thrashmetalové uskupení.
Nicméně taková změna s sebou někdy přináší i stinné stránky věci. V případě Sepultury mezi ně můžeme počítat koncert, který kapela uspořádala v São Paulu. Očekávalo se pět tisíc fanoušků, přišlo jich však několikanásobně víc (akce byla totiž zdarma), policejní kontrola nestíhala, a tak do davu pronikl skinhead se sekerou, kterou zabil jednoho z účastníků. Několik dalších bylo zraněno, jiní zatčeni. Samotná kapela nemohla z dálky nic poznat, a tak nerušeně pokračovala ve svém setu, šok přišel až poté. Další nepřízní byla vzrůstající popularita, kterou nesl těžce zejména Max, když „si nemohl jít ani nakoupit, aniž by ho někdo neoslovil.“ Své trápení řešil samozřejmě chlastem, do kterého ještě míchal analgetika. Naštěstí tyhle hrátky přežil, ačkoli jen těsně (jednou jej zachraňovali v nemocnici tzv. za pět minut dvanáct). I to ale k vrcholnému muzicírování patří, čas navíc většinu soudobých strastí a nesnází milosrdně zahladí. Nejzásadnější transformace se každopádně odehrála v rovině samotné hudby, která již na navazujícím počinu „Chaos A.D.“ doznala nemalého skladatelského progresu.
|
