Jedenáct. Takový je aktuální počet vydaných desek švédské prog/power metalové party Evergrey. S novinkou „The Atlantic“ skupina navazuje na úspěch desek „Hymns For The Broken“ a „The Storm Within“. Obě se pyšnily skvělým vyvážením „starých“ Evergrey a těch řekněme „nových“, tedy perfektně skloubily tvrdé riffování, mnohdy na hranicích extrémního metalu, s pro kapelu typickou melancholií a melodiemi. A „The Atlantic“ s tímto vzorcem nijak neexperimentuje.
„A Silent Arc“ začíná chaotickými bicími a riffy, jako by kapela chtěla posluchače hodit do rozbouřeného Atlantiku, jenž dal jméno celému albu. Následně skladba získá klasické kontury a přináší tvrdé riffy a expresivní projev zpěváka (a kytaristy) Toma Englunda. Zatímco sloky jsou úderné a svižné, refrén zpomalí, aby vynikla melodie, což je v podstatě věc, která hudbu Evergrey definuje. „A Silent Arc“ příjemně překvapí progovou mezihrou, kdy se hudba změní, dostanou prostor klávesy a podpůrné vokály, následuje pěkně příjemně dlouhé kytarové sólo.
Největší bombou a hitem alba je „Weightless“. Úvod obstará tvrdý riff podpořený klávesami. Něco takového se dá slyšet u mnoha prog metalových kapel, ale na desce Evergrey to působí neotřele. Po tvrdém riffu přijde riff totálně brutální a podladěný, zkrátka moderní djentová muzika. Zde vynikne naprosto famózní zvuk. Týká se to celého alba, nicméně kytary zní prostě úžasně. A to si kapela produkovala album sama! „Weightless“ je vcelku typická píseň Evergrey, alespoň co se týče slok a refrénů, ale přidává mnoho navíc, například ve druhé sloce se na chvilku utiší hudba, aby vynikl Tomův hlas nebo dlouhá instrumentální pasáž s parádními riffovými kotrmelci, kdy jste v jednu chvíli v prog metalovém nebi a následně v nebi djentovém. Nechybí parádní sólo, které je však trumfnuto tím v „All I Have“. Ta sice obsahuje další silný djentový riff, nejvíc si ale budete ze skladby pamatovat toto vskutku bravurní kytarové sólo. Je nezvykle dlouhé, klenuté a mistrovsky zahrané.
„A Secret Atlantis“ plní roli „vypalovačky“, protože její ústřední riff je tvrdý jako skála. Pozitivní je, že Tom tu nezpívá tak vysoko a tím píseň získává větší atraktivitu. Ne, že by jinak zpíval jednotvárně, ale občas je užitečné vybočit z obvyklého stylu, navíc když má Tom poměrně veliký rozsah. Co trochu zamrzí je fakt, že skladba se zpočátku tváří jako neskutečný nářez, ale poté zůstane v běžném středním tempu a zrychlí jen v některých pasážích. Je to vynikající píseň, ale občas Evergrey chybí rychlost. Jedna dvě opravdu rychlé věci, by desce prospěly. Kapela i nadále staví na kontrastech mezi nabušenými riffy a melodickými až jemnými pasážemi, avšak činí to s nadhledem a zkušeností.
Bývá zvykem, že Evergrey mají na desce nějakou baladu (hej, to jsou de facto skoro všechny jejich skladby) či spíše jemnou píseň a ani na „The Atlantic“ tomu není jinak. „Departure“ je nejkrotší věcí na jinak tvrdém albu. Zazní tu i akustická kytara, více kláves a jsou slyšet zvuky oceánu, který je vodící nití celého alba. To se dá označit jako koncepční, i když je spíš spojeno tématem než příběhem. Závěr je bouřlivý jako oceán sám. „This Ocean“ představuje jednu z těch rychlejších písní na albu a zaujme vskutku silnými epickými pasážemi, kdy máte pocit, že to jste vy, kdo se topí v nekonečné mase vody. Klidně by sborů a symfoniky mohlo být na desce více. V kombinaci s brutálními math metalovými riffy zní Evergrey skutečně zabijácky.
„The Atlantic“ je typickým Evergrey dílem a příznivce kapely (především předchozích dvou desek) nepřekvapí. Přesto album přineslo novinky. Tou nejvýraznější jsou neskutečně tvrdě znějící kytary, které se shlédly v moderním djentu. Druhou změnou či spíše vývojem, jsou kytarová sóla. Ta měli Evergrey vždy vynikající, ale nyní jsou snad ještě o třídu výš a kapela jim dává větší prostor. „The Atlantic“ patří mezi progresivnější položky v diskografii kapely a je nositelem ohromné kvality. Jedno z těch alb, které metalovému fanouškovi udělá skutečnou radost.
|
