Na začátku tohoto milénia plánovala trojice velkých rock-metalových hlasů nahrát společné album. Šlo o mistry Dickinsona, Halforda a Tateho. Tehdy to úplně nevyšlo, původní idea nicméně nadchla zpěváka Seana Pecka (Cage), který stvořil americkou variaci projektu s názvem „The Three Tremors“. Oslovil tedy Tima Rippera Owense, jenž nabídku akcentoval, stejně jako Harry Conklin (Jag Panzer). Je tedy hned evidentní, že hlavní trojice zpěváků není takovým tahákem, jak by tomu bylo v původním případě, jelikož se dá předpokládat, že většina posluchačů zná pouze Rippera Owense. Pomyslná slabina této nahrávky ale vězí v něčem úplně jiném.
Sean Peck se totiž rozhodl vše sepsat sám a ke spolupráci navíc přizvat pouze spoluhráče z domovské party. Takže deska „The Three Tremors“ ve výsledku zní jako libovolná studiovka Peckovy formace (= nikterak výjimečně), pouze s tím rozdílem, že zde slyšíme tři hlasy. Ani to ale není bůhvíjaká výhoda, jelikož barvitě se pánové až zase tolik neodlišují, navíc jejich performance připomíná spíše souboj tří malých kluků, kteří se snaží překřičet jeden druhého (aby si dokázali, kdo má „větší koule“). Ostatně sám Peck přiznává, že se snažil z hlasivek všech zúčastněných vytáhnout maximum. Obdiv bez pochyby zaslouží přípravný proces, kdy muselo být velmi složité dramaturgicky sladit a sešněrovat všechny tři vokály, je ale evidentní, že daná snaha polkla většinu energie a na další kompoziční vychytávky už tak nějak nezbyl prostor.
A tak se deska nese v područí metalové urputnosti a síly, což může být, pravda, CHVÍLEMI docela zajímavé. Když nad vámi proletí stíhačky nebo kolem projede hrozen harlejů, taky se se zájmem podíváte. Představte si ale, že by se něco takového dělo každých pět minut. Za krátko byste brali nohy na ramena a utíkali někam do klidu. Neříkám, že je nutné před tímto albem prchat (stačí jej eventuálně vypnout), jeho hodinovou stopáž ale opravdu není lehké ustát na jednu dobrou. Přitom sama o sobě by obstála každá ze skladeb (nejvíc zřejmě „Sonic Suicide" a „Fly Or Die“), a to i díky všudypřítomné kytarové ekvilibristice, která buď zostřuje či naopak formou sólových vyhrávek zjemňuje kompoziční struktury. V kratším časovém úseku se dá v pohodě ustát i zmíněný souboj v hlasivkové páce, zapomeňme ovšem na poslech nějakých souvislejších vokálních linek, fráze jsou trhané nebo maximálně vyzývavě protahované, jen aby proboha nedošlo k zjemnění vysvalené machistické stylistiky.
Ve výsledku zde tedy nemáme nic jiného, nežli typický produkt amerického heavy-power metalu (s jistou příměsí Iron Maiden a Judas Priest), při jehož tvorbě se kapelník Sean Peck poněkud nechal unést hlavním nápadem, zároveň jakoby si ale nebyl úplně jistý, zdali je hoden převzetí původně tak hvězdného projektu, a tak se rozhodl vše přebít metalovým bucharem, potažmo ultra-oktávovým jekotem. Posluchače tím ovšem lapil do pavoučí sítě, na které se sice chvíli hezky poskakuje, postupně se ovšem začneme zaplétat do jednotlivých vláken, až se nakonec cítíme jako mumifikovaná oběť, sevření a neschopní jakéhokoli pohybu. A to věru není úplně komfortní pocit.
|
