Italy Skeletoon mám zařazené mezi kapely, které hrají tradiční podobu power-speed metalu, a proto si bedlivě hlídám každou novinku, s níž vyjdou na světlo melodického světa. Aktuální fošna "They Never Say Die" je třetím zářezem na studiové pažbě, k jeho poslechu jsem ale přece jenom přistupoval s malinkým rozechvěním. Dva roky stará deska "Ticking Clock" totiž úplně nenavázala na kvalitu debutového disku "The Curse Of Avenger", když její obsah zbytečně komplikovaly (neúspěšné) pokusy o dramatickou kompoziční strukturu.
Tentokrát italští autoři v čele s kapelníkem Tomi Foolerem od podobných excesů víceméně upustili a zase se vrátili k tomu, co jim jde nejlépe. Tento přechod sice nebyl úplně hladký, takže se na album přece jenom vklínil jeden náladově i kvalitativně neveselý příspěvek ("Hoist Our Colors"), jeho stíny ale v podstatě zcela zanikají pod urputnou září písní optimistických, autorsky odlehčených a především mimořádně zábavných, jejichž dominantním pojítkem je rychlost a touha po dobytí nejmelodičtějších hudebních končin.
Spanilý speedmetalový ohňostroj odpálí vítací jízda "Hell-O", aby se chytlavé obrazce naplno projevily v kompozici "The Truffle Shuffle Army: Bizardle Bizzare", u které je nejbizarnější toliko její název, jinak je ovšem vhodné otevřít kvalitní šampaňské a připít si na čarokrásný hudební skvost, jehož hlavní melodie kombinuje svůdný patetismus italského popu s elementární power-speedmetalovou podstatou. Sladkým bonusem této skladby je vokální projev Alessandra Contiho (hostujících zpěváků je na albu opět několik), díky čemuž si není možné nevzpomenout na nejlepší kousky jeho domovské formace Trick Or Treat, vedle kterých si může Foolerův příspěvek hrdě a sebevědomě stoupnout.
Po nadmíru vkusné baladické vsuvce "To Leave a Land", jejíž vrchol tvoří lehkými symfoniemi podmalovaný refrén, přijde čas na titulní kvapík. Ten malinko kazí vachrlatý bridge, jinak je ale opět zaručena prvotřídní melodická hostina, v čele s křiklavě chytlavým hlavním motivem a mega-opojným refrénem. V "Last Chance" se zpomalí tempo, nikoli však přísun autorské brilance, která z dané písně učinila silně chytlavý hit, kterému dodává punc jedinečnosti zpěv Michele Luppiho (Secret Sphere).
Dvojice "I Have The Key" a "The Chain Master" (s příjemnou evokací starých Edguy) je dalším lákadlem, jež by mělo na melodiky působit jako krev na upíry. Kategorii původních songů úspěšně uzavírá kus "When Legends Turn Real", v němž sice Italové chvíli koketují s progem, nakonec ale opět vítězí díky příklonu k jednoduchému a přímočarému vyznění (tentokrát s podporou Marka Basileho z DGM). Na rovinu říkám, že pokud by album končilo touto skladbou, pravděpodobně bych (po opravdu drahné době) sáhl po devítibodovém hodnocení. Brání mi v tom ovšem závěr nahrávky, kde jsou zcela nepochopitelně umístěny dva covery, přičemž nejde o bonusy, ale o regulérní část tracklistu.
Při poslechu songu "Farewell" od Avantasie si pokládám otázku, jestli svět opravdu potřebuje obnovenou a hlavně nijak obohacenou verzi této známé písně. Za sebe odpovídám jednozačně negativně. A stejné stanovisko zaujímám i při posuzování coveru "Goonies R Good Enough", který mohl být zajímavou volbou, pokud by jej nedávno nezpracovali - navíc o dost lépe - Amíci Cellador. Proč se musí autoři, kterým jde náramně od ruky vlastní tvorba, uchylovat k podobným krokům, je pro mě těžko vysvětlitelnou záhadou (viz také cover "Maniac" na posledním disku Avantasie). Řešení je snadné: nové album Skeletoon lze vypnout před nástupem závěrečných dvou písní. Jejich existenci ale v konečném hodnocení musím zohlednit půlbodovým odečtem.
|
