Pražská formace Anacreon patří mezi spolky, jejichž tvorbu se vyplatí sledovat. Debut „Daná doba“ obsahoval několik prvotřídních hitů, které neztratily nic ze svého lesku ani šest let po vydání desky. Poté se sice poměrně dramaticky překopala sestava, navazující fošna „Na hraně osudu“ (2015) nicméně udržela nadstandardní skladatelský profil, což lze napsat také o novince „Svědomí“, která spatřila světlo melodického světa na začátku března.
K jejímu poslechu nás zve graficky povedený přebal, jakkoli tento v souvislosti s titulem alba svádí myšlenky někam k existenciální melancholií podbarvené tvorbě. Jde však pouze o vnější slupku, pod kterou se ukrývá zhola netrpká hudební dužina. První věcí, jíž si všimneme při tónech filmově nadýchaného intra, je výborný zvuk. Tato dříve ošemetná složka je nyní zmáknuta s adekvátní technickou grácií a umožňuje nerušený ponor do obsahu nahrávky. Klávesové „jehličky“ úvodní skladby „Zničíme Vás!“ dokazují tradičně emancipované pojetí tohoto nástroje (obsluhuje jej jeden z hlavních autorů – Tomáš Krejza), brzy se však instrumentace utlumí, aby umožnila galantní entrée zpěvačce Veronice Zelníčkové, jejíž hlas a projev je – i díky časté muzikálové účasti – spolehlivě školený a zkušený. Samotná skladba nabízí hojnost hudebních nápadů, jejichž špici představuje náramně melodické sólo (což je ostatně na albu pravidlem), zčásti také refrén, přestože mu ještě nějaký krůček k dokonalosti schází.
Lepší situace nastane u „Poslední cesty“, kterou načíná hbitá černobílá hra s podporou šťavnaté kytarové vyhrávky, oba elementy posléze vyústí do power-speedmetalového dění, jež Pražákům velmi sluší. Svěží náboj písně podtrhne melodicky přilnavý refrén (a samozřejmě ortodoxně melodické sólo), pročež si můžeme odfajfkovat první z nejlepších momentů díla. Po šlapavém kousku „Kam dál“ se vzdušnými klávesovými motivy (a jedním z doprovodných mužských hrdel, o něž se stará dvojice Tom a Márty Piskáček) přijde řada na „Noční můry“, které nabídnou v souladu s názvem temnější atmosféru a poté i další z povedených chorusů. Obsah „Čistých karet“ se oproti tomu svobodně proletí nad rozkvetlými horskými loukami, a to za doprovodu „zimmerovsky“ načančaného soundtracku. Smyčcové klávesy vdechnou život do „Vědomí“, jehož hudební odhodlanost pojistí také hbitý pohon Medunova dvoukopáku.
Pomyslné slabší chvilky jsou spojeny s příspěvky „Svědomí“ a „Ochránce“, opět zejména z důvodu menší refrénové svůdnosti, věcí osobních preferencí se pak stává polobalada „Příběh“, jež jde naproti muzikálové naraci, která je mi dlouhodobě cizí. Výčet povedených momentů nicméně nekončí. Hitový náboj „Beznaděje“ připomene podobně laděné debutové perly (viz např. „Fénixe“, jehož melodie je zde nostalgicky parafrázována), potěší i speedmetalové plochy a další z dobrých sólových kreací. Houslové vábení otvírá pomalý „Krok do neznáma“, ve kterém Veroniku nedoprovází nikdo menší, nežli Honza Toužimský z Arakainu, přičemž jde o duet vkusný a zdařilý. Rozlučková „Stigmata“ jsou baladickou verzí výborné debutové skladby a znamenají úspěšné uzavření třetí studiovky pražské kapely. Ta stále drží vyšší skladatelský level a díky novince „Svědomí“ zase o něco vzrostl počet kompozic, které jsou jako dělané pro živá vystoupení. Tvorba party Anacreon je jakýmsi průsečíkem mezi zábavovými (myšleno v dobrém) a tvrdě-heavymetalově laděnými spolky, a jako taková znamená vítané a hlavně dostatečně kvalitní zpestření domácí melodické scény.
|
