Nejzásadnější otázka, která vyvstala před vydáním alba „A-Lex“, zněla: jak si brazilská kapela poradí bez bratří Cavalerů? (starší Max se trhl po desce „Roots“, bicmen Igor deset let poté, aby se nakonec společně spřáhli v sourozeneckém gangu Cavalera Conspiracy). Odpověď je prozaická: žádná změna se nekoná, jedenáctá studiovka Sepultury naopak dokazuje, že se hlavních kompozičních otěží po Maxově odchodu pevně chopil Andreas Kisser a ostatní plnili jeho autorskou vizi, třeba i ze zdánlivě solitérní skladatelské pozice. Už vůbec nic na situaci nezměnil nový brazilský bicmen Jean Dolabella, který plynule zapadl – samozřejmě s požadovanou řemeslnou precizností – do Kisserova strojového soukolí.
Andymu se po předešlé fošně „Dante XXI“ zalíbilo v koncepčním pojetí, a tak se při tvorbě nové desky nechal inspirovat jiným světovým dílem, konkrétně Burgessovou novelou Mechanický pomeranč, která je většině lidí známá díky Kubrickově filmovému zpracování. Ústřední násilné téma k metalové kapele výtečně sedne, a stejně jako v minulém případě, i tentokrát jsou pocitové proudy mistrně vystiženy v grafickém zpracování alba, motiv z coveru desky „A-Lex“ lze dokonce považovat za naprosto dokonalý. Obsah díla je z vnějšího hlediska možné připodobnit ke kotouči „Nation“, a to kvůli rozvrstvení, množství skladeb i trvání nahrávky, nicméně v hudbě je možné sledovat vzestupnou tendenci, ve které jakoby se zrcadlilo ukotvení Kisserových tvůrčích proudů, jež stále nejsou komplexně stabilní, avšak dokážou zaujmout více, nežli tomu bylo v případě zmíněného disku, potažmo desky „Against“.
„A-Lex“ je každopádně silnější v jednotlivých aspektech, kdy je možné vypíchnout několik velmi dobrých okamžiků. Celkový obdiv zaslouží Kisserova hra, která krom množství riffů dokáže navodit „lidsko-zvířecí“ zvuky, jako je šklebící („Strike“), bzučivá („The Experiment“) nebo naříkající kytara, jež připomíná úpění jatečních telat („Conform“). Na žánrové škále se projedeme po tradičním groovu, hardcoru, industriálu, ale také thrashi a občas dokonce deathu, který pokaždé znamená vítané zpestření. Album je rozčleněno čtveřicí titulních instrumentálek, jež jsou postaveny na kontrastní strategii tlumených zvuků a pestré kytarové hry. První část s hezky řezavými riffy uvádí startovací skladbu „Moloko Mesto“, ve které okamžitě vybafne Derrickův zpěv, a to v područí drsného thrashcoru a posléze i náležitě psychotického sóla.
K vrcholům dále řadím klipovku „What I Do!“ s thrashovými přechody, hybnými frázemi a vůbec živelným Greenovým řevem, který evokuje primární divokost Sepulturovských „Kořenů“. Nejsmyslnější semknutí temné atmosféry, syrové instrumentace a variabilní rytmiky probíhá v příspěvku „Sadistic Values“, do kterého konečně zapadají jindy povrchní grungeové vokály. Snesitelnější jsou i hardcore punkové jízdy ukryté pod názvy „Enough Said“ a „Paradox“, kterou spolutvořil vítěz fanouškovské soutěže o autorské přispění na toto album (zvláštní, ale sympatický krok, jakkoli si samozřejmě Kisser nenechal rozhodit tvůrčí plán).
Je proto škoda, že povedeným momentům tvoří opozici několik zhola výplňkových položek, které nedovolí nahlížet na album jako na sebejistě promyšlený celek. Z kusů „We´ve Lost You!“, „The Treatment“, „Metamorphosis“, „Forceful Behavior“ a „Conform“ až příliš vyskakují omleté postupy, u nichž nejsem schopen dohledat hlubší smysluplnost a význam pro celkové vnímání alba. Zcela vykořeněně pak vyznívá instrumentálka „Ludwig Van“, ve které se konečně dočkáme (skoro) jediných stylů, jež Sepultura doposud nehrála, tedy neoklasiky a baroka. Daná kompozice je sama o sobě velmi dobrá, na tomto albu ale působí jako jeptiška v nevěstinci a zase trochu podporuje myšlenky o jisté prvoplánovosti Kisserovy autorské taktiky. V té je na druhou stranu stejně tak možné objevit řadu skladatelských fíglů a náladotvorných prvků, které spolehlivě dokazují jeho talent. Jen by zkrátka nebylo od věci pevnější dramaturgické sevření, to je vše.
|
