Brazilci Age Of Artemis doposud platili za kapelu dvou tváří. Zatímco debutová deska „Overcoming Limits“ operovala na víceméně hladkém power-speedmetalovém prostoru, navazující fošna „The Waking Hour“ zastihla autory v daleko progresivnějším rozpoložení. Od té doby ovšem uplynulo šest let, během kterých kapela prodělala nemalé personální změny, včetně vokální pozice, jíž nyní zastává Pedro Campos (Hangar). Výrazově ani kvalitativně ale nejde o zásadní posun (zpěv setrvává na velmi vysoké úrovni), k jisté transformaci u těchto Brazilců přesto došlo, jelikož nové album můžeme – vzhledem ke slabšímu předchůdci - považovat za výrazný krok kupředu.
Sice se opět nedočkáme nekonečně dechberoucích stylových skvostů, jakými jsou skladby „Echoes Within“ a „Till The End“ z debutového zápisu, nicméně i tak se můžeme radovat z několika dostatečně chytlavých kousků. Navíc je pravděpodobné, že se tvorba stylově „čistých“ písní vůbec nenachází v prvním skladatelském plánu Brazilců. Progresivní prvky totiž stále zůstávají výrazným kompozičním činitelem, je v nich ale cítit větší uvolněnost a svobodomyslnější přístup k powermetalovému žánru. Koncepčně pojaté album „Monomyth“ (s hlavní tematickou ideou pojednávající o hrdinství přišel novic Pedro Campos) tak můžeme brát jako symbolické propojení první a druhé řadovky brazilské kapely, aniž bychom vnímali zpátečnické či podobně směřované tendence.
Filmovou epikou nasládlé intro „Status Quo“ uvede dvojici „The Calling“ a „Helping Hand“, která rovnou patří na samotný vrchol nahrávky. Propracované aranže, navrstvená instrumentace, vzletné orchestrace, progresivní i melodický element a zejména procítěný Camposův zpěv, to vše patří mezi hlavní přednosti daných songů. Malinko složitější situace nastává při pokusech o dramatičtější polohu, jaká probíhá např. v kusu „Unknown Strenght“, ve kterém se nedočkáme ničeho extra poutavého. Hlubší autorskou integritu postrádá – navzdory emotivním vokálům - také balada „The Call Of The Fear“, částečně i položka „Lightning Strikes“, kde však lehké tápání vynahradí refrén se silným powermetalovým feelingem.
Podobným žánrovým směrem míří příspěvky „What Really Matters“ a „Where Love Grows“ se speedmetalovými pasážemi nebo – v případě druhé jmenované písně - neoklasicky vypointovaným sólem, tóny skladby „Endless Fight“ oproti tomu proplouvají prostorem s lehkostí přímořské loďky. Obecné zpestření zajistí etnické prvky, které jsou dávkovány vkusně a střídmě (občasnou podobnost s legendární Angrou není nutné vnímat nijak pejorativně). Brazilci na nové desce představují sympatickou tvář, která možná nesejme jednoznačnou líbivostí, charismatických rysů je v ní ale dostatek. Oproti předešlé desce se pak jedná o posun v rozsahu (minimálně) jednoho skladatelského levelu.
|
