V životě to občas chodí tak, že jednou je člověk dole a jednou zase nahoře. Max Cavalera by o tom mohl vyprávět. Vždyť v roce 1996 si s ním osud opravdu nepěkně pohrál. Ještě začátkem roku si jako frontman Sepultury užíval obrovského úspěchu desky „Roots“, pak se ale vše otočilo o sto osmdesát stupňů. Nejdřív mu tragicky zemřel nevlastní syn, pak následoval vyhazov z kapely, kterou sám zakládal a navíc se na pěknou řádku let rozhádal se svým vlastním bratrem. Snad jediné, co tenkrát Maxovi zůstalo, byla podpora jeho ženy Glorie a také neutuchající chuť tvořit tvrdou hudbu. Snad každého obyčejného smrtelníka by tyto události naprosto psychicky rozložily, ale Max se ukázal jako nezlomný bojovník a bylo jasné, že odchodem ze Sepultury jeho hudební kariéra nekončí.
Nedlouho po všech těch nešťastných životních zvratech dává Mr. Cavalera dohromady svou novou formaci, nazvanou Soulfly. Toto zvláštní slovní spojení (tvořené pojmy „duše“ a „létat“) použil původně v textu skladby „Headup“, kterou nahrál s americkou partou Deftones, a tak se mu toto slovo zalíbilo, že se ho rozhodl použít jako název své nové kapely. Za ta léta strávená v branži už dobře věděl, kde hledat kvalitní muzikanty, a tak oslovil brazilského baskytaristu Marcella Diase, který svého času působil v Sepultuře jako osvětlovač, dále pak amerického bubeníka Roye Mayorgu (který si později zahrál třeba s Ozzym Osbournem nebo Ministry a dnes mlátí do bubnů v Stone Sour) a brazilského kytaristu Lúcia Maiu (který si nechává říkat Jackson Bandeira). Protože sehnat smlouvu s labelem byla pro takovou osobnost úplná hračka, mohla nově vzniklá sestava zamířit rovnou do studia. Nahrávalo se v Indigo Ranch v kalifornském Malibu. Produkce se ujal Ross Robinson, se kterým už Max spolupracoval na sepulturovské desce „Roots“. Nahrávání se účastnilo i několik hostů, za všechny jmenujme třeba Freda Dursta (Limp Bizkit), China Morena (Deftones), Benjiho Webbeho (Skindred) nebo pány z Fear Factory.
K nahrávání se váže jedna zajímavá historka. Když veškeré nahrávací práce skončily, Max Cavalera sebral pásky s nahraným materiálem a rozhodl se je na čtyřiadvacet hodin zakopat do země. Prý tím chtěl docílit toho, aby se nahrávce dostalo požehnání matky Země. Všichni přítomní proti tomuto podivnému nápadu hlasitě protestovali, ale nikdo Maxovi nedokázal zabránit v jeho realizaci. Bylo velké štěstí, že při tomto zvláštním rituálu nedošlo k nějakému většímu poškození nahraných pásek (tedy krom toho, že byly špinavé od hlíny).
Co se týče hudebního směřování alba, Max navázal přesně tam, kde skončil se Sepulturou. Jinými slovy debut Soulfly (stejně jako předešlá „Roots“) obsahuje nepřeberné množství etnických prvků, jež ve většině případů mají původ v hudbě domorodých brazilských kmenů. Ale na rozdíl od Sepultury směřují Soulfly spíše do vod nu-metalu a hard coru než ke klasickému thrashi. Celkově zní deska hodně pestře i experimentálně. Max Cavalera se zde prezentuje jako svobodný umělec, který se nebojí vůbec ničeho a nemá žádné mantinely, za které by se neodvážil jít. Navíc eponymní album je hodně osobní a zároveň upřímná záležitost. Události, které Max v posledních letech zažil, v něm logicky zanechaly spoustu podmětů, které tento umělec dokázal přetavit do hudební podoby. Hned v úvodní skladbě „Eye for an Eye“ se Max vyrovnává se svým odchodem/vyhazovem ze Sepultury. Původně byl text téhle úderné hácéčkové záležitosti ještě více naštvanější a útočnější, ale producent Ross Robinson donutil Maxe ho přepsat do mírnější podoby, která se nakonec na desce objevila. Úvodní pecka patří k nejsilnějším okamžikům alba a v koncertním setlistu kapely se objevuje dodnes. Následující „No Hope = No Fear“ se také nese v hard coreovém duchu, ale takovou sílu jako otvírák nemá. K nejlepším momentům nahrávky patří skladba „Bleed“, která nádherně demonstruje, jak pestře dokáže kapela hrát. Dočkáme se zde mimo jiné i hip hopové pasáže, kde si krásně zarapoval Fred Durst z Limb Bizkit.
Na tuto skladbu byl natočen hodně emotivní klip, ve kterém se Max vrací k okamžikům, kdy zemřel jeho nevlastní syn Dana. Následující „Tribe“ by se rozhodně neztratila ani na sepulturovské „Roots“. Jedná se o pořádnou nálož energie se silně návykovým refrénem, kde prim hrají tribální prvky. O následující „Bumba“ se dá říct úplně to samé a navíc je třeba zmínit výborný kytarový riff, který má neuvěřitelnou sílu. V divočině „First Commandment“, která poté přejde do temného až psychedelického závěru, se blýskl Chino Moreno z Deftones. Na této desce také započala tradice instrumentálek pojmenovaných podle kapely. Titulní skladba (šikovně situovaná přesně doprostřed alba) je tak oázou klidu, rozjímání a odpočinku mezi metalovými hurikány. Svůj prostor na desce má i jedna předělávka. Skupina se rozhodla upravit k obrazu svému sedmdesátkový hit brazilského interpreta, říkajícího si Jorge Ben Jor „Umbabarauma“. Její verze se opravdu vyvedla a navíc slavila úspěch i u fotbalových fanoušků (a těch je v Brazílii nespočet), takže se stala neoficiální hymnou mistrovství světa ve fotbale, konaného v roce 1998 ve Francii. Svižná záležitost „Fire“ dá opět vzpomenout na Sepulturu. Za zmínku ještě stojí nejdelší položka celé kolekce s názvem „Prejudice“. Tato experimentální sedmiminutová věc často střídá nálady a díky vokálnímu přispění Benjiho Webbeho (tehdy Dub War, dnes Skindred) má chvílemi až reggae nádech, ale nakonec se vždy stočí do úderného refrénu. Celou nahrávku uzavírá temná instrumentálka „Karmageddon“.
Zbývající čtyři písně považuji spíše za zbytečnou vatu. Tím se dostáváme k jedinému, ale zato podstatnému nedostatku tohoto jinak výborného díla, a tím je stopáž. Pětašedesát minut je zbytečně velká porce hudby, zvlášť, pokud se na nahrávce vyskytují méně zajímavé momenty. Je velká škoda, že u Maxe nezafungovalo něco jako autocenzura, protože kdyby debut Soulfly měl místo patnácti třeba jen jedenáct skladeb a o několik minut kratší stopáž, jednalo by se o jeden z vrcholných momentů kariéry staršího z bratrů Cavalerových. Ale protože na kdyby se nehraje, má eponymní album Soulfly pověst povedené, ale zbytečně dlouhé desky.
|
