Některé věci chtějí svůj čas a řád. Francouzské symfo-powermetalové těleso Qantice doposud vydávalo pouze pětiletková alba, takže novinka a v pořadí třetí studiovka „The Anastoria“ je venku deset let po debutu „The Cosmocinesy“. Pokud se zmíněného řádu týká, k poslechu nás opět zve okulibý „erpégéčkový“ cover-motiv, k (mírně neobvyklému) folklóru Francouzů rovněž patří střídání na pěvecké pozici, po Vincentu Pichereauovi a norském narcisi Pellekovi se mikrofonu tentokrát chopil Švéd David Akesson, čímž zůstala zaručena vysoká vokální kvalita. A na svém setrvává i žánrová náplň, která s filmovou okázalostí sjíždí symfonické vodopády, jež se po střetu se zemí formují v mohutný powermetalový tok.
Díky kompoziční stabilitě francouzských autorů nabírají velmi shodný tón i recenze popisující jejich tvorbu. V té nejnovější můžu opět zmínit mistrovské momenty, stejně jako okamžiky, ve kterých se hudebníci malinko ztrácejí pod množstvím nadnesených témat. Instrumentální vrstevnatost vypovídá o stovkách hodin kompozičního pilování, jež bylo – zaplaťpánbůh - ve studiu podpořeno vynikajícím soundem. Na vzniku díla se podílelo několik hostů, kteří ještě rozvrstvili základní nástrojovou škálu (v sestavě se nově uhnízdila houslistka Alexandra Laya, nejvíc práce ale tradičně odvedl všeuměl Tony Beaufils). Výsledkem je opulentní dílo, které chce být slyšeno, a to na kvalitní soustavě a v náležitě hlasitém módu.
Touhu po filmové výpravností nastíní intro „Gone Astray“, jež vtáhne klasickými barokními motivy, kterými vymete cestičku pro dusot powermetalových kopyt úvodní písně „Once Upon a Sun“, ve které jsme svědky bohatě zaranžované struktury a vzletných vokálních linek, jež dají vyniknout Davidovu umění. Nicméně již zde se projeví mírně zbrklá touha po co nejširším sdělení, orchestrace jsou chvílemi přebujelé, úplně přirozeně nepůsobí ani přechod do speedmetalového tempa. O něco ukotveněji působí navazující kus „Without a Hero“ s dynamickou stavbou a zpěvy evokujícími – na albu nikoli ojediněle – Tolkkiho výlety do něžného sentimentu (mezihra písně oproti tomu nezapře ovlivnění rockovým zvukem ikonických Queen).
Cembalové cvrlikání uvádějící položku „Petrified Manor“ mi bude vždy po chuti, celkový tah skladby nicméně tentokrát zůstává o něco pozadu. Folkovým akordem protkaná „Rivers Can´t Fly“ naopak patří mezi vrcholy nahrávky, sloky vibrují šmrncovním pop-hitovým klenutím a sólo se přidá s podobně chytlavou kreací (mírně chaotické spojení orchestrací s blast beaty má naštěstí krátkého trvání). Hravost díla doloží píseň „Fractal Universe“, jejíž tóny kmitají ve víru divokého tanga (zrychlený závěr vygraduje skladbu do spektakulárního gejzíru), potažmo čardášové tanečky příspěvku „Timeline Tragedy“. Před ním se ještě dočkáme téměř desetiminutového eposu „Krooner“, jenž lze považovat za kvalitativní shrnutí celé desky. Nejpoutavějším momentem skladby je estrádně pojaté sólo (banjo v podkladu by záviděl i Ivan Mládek), ani zbytek songu nelze považovat za špatný, nicméně k finálnímu emotivnímu zásahu trocha kompozičního střeliva schází. Album „The Anastoria“ působí jako kvítek nádherné rostliny, jenž se však z nějakých důvodů nerozvinul do plné krásy. Lze se kochat jeho vůní, obdivovat strukturu odhalených částí, ta nejniternější a celistvě odzbrojující dokonalost ovšem přítomna není.
|
