Americká scéna je plná kapel produkujících typický US power metal, občas se ale vyloupne nějaký spolek, který má blízko k evropskému žánrovému pojetí, a když se tak stane, je většinou o co stát. Stačí připomenout party jako Cellador, Judicator, Raptor Command, Immortal Guardian, Lords Of The Trident a samozřejmě božské Theocracy. A právě mezi tyto kvalitní a většinou značně osobité formace můžeme bez zaváhání vklínit nové těleso Paladin, které v květnu vyrukovalo s debutem „Ascension“. Už dříve zveřejněná klipovka „Shoot For The Sun“ indikovala cosi heavy-powermetalově speciálního, což poslech alba sice potvrdil, zároveň však odhalil nejednoznačnost stylové situace.
Leccos může poodkrýt výčet oblíbených interpretů kapely. Mezi jmény Iron Maiden, Lost Horizon, Helloween nebo Dio najdeme rovněž Metallicu a Children Of Bodom. První ikona symbolizuje thrashový odstín, druhá parta zase strategické tahy na melodeathové šachovnici. Ve většině songů totiž zaslechneme harshové vokály, v nichž se mísí deathový chropot s blackovým skřekotem, o což se stará jistý Taylor Washington. Na tomto borci sudičky u kolébky evidentně nešetřily, jelikož Taylor ještě navíc drhne šestistrunku a vedle growlingu zvládá také čistou hlasovou polohu. Ve všech oborech je naprosto skvělý (v melodické vokální rovině připomíná Fabia Lioneho), v případě díla „Ascension“ je však každopádně nutné největší zmínku věnovat kytarové práci.
Riffy prorůstají albem jako tuk husími játry, plní jej po okraj a činí z něj vydatnou metalovou krmi. Touhou autorů je nahustit každý song technickou virtuozitou, melodickými vyhrávkami, progresivními zákrutami a moderním groovem. Typicky vzletné powermetalové linky nejsou skladatelským zenitem, nicméně když už dojde na přímou chytlavost, je ještě o poznání veseleji. Úvodní příspěvek „Awakening“ do dravých riffů a strmé rytmiky posadí nádherně zpěvný refrén, čímž jednak hudebníci připomenou mistrovské momenty žánrově spřízněných Australanů Taberah, jednak se hned v úvodu nahrávky dotknou jejího vrcholu. Vedle výše zmíněného singlu jde zároveň o jediný song bez harshových vokálů, které zbývající písně posouvají k agresivněji svébytnému profilu.
Je pravda, že skladby během naplňující se stopáže doznají určité jednotvárnosti, drajv a nasazení amerického kvarteta nicméně nedovolí – i díky výtečnému zvuku, o který se staral Matt Smith z Theocracy - bůhvíjaký kvalitativní sešup. Kytarová ekvilibristika dua Washington/Parra je zkrátka obdivuhodná a ve spojitosti s hbitým pohonem rytmické sekce a samozřejmě vytříbenými vokály dohromady celkem přesně vystihuje kvintesenciální podstatu hudebního stylu zvaného metal.
|
