Od posledního alba „Liebe ist für alle da“ německé úderky Rammstein uběhlo již deset let a tudíž bylo naprosto logické, že se fanouškovská očekávání ohledně nové desky vyšponovala na maximum. Čas tak nějak ubíhá pro tuto bandu jinak než u drtivé většiny ostatních kapel, a tak Rammstein nijak s novým materiálem nespěchali. Zatímco třeba kytarista Richard Kruspe naplno investoval svůj čas do kapely Emigrate, zpěvák Till Lindemann se spojil s Peterem Tägtgrenem a vyřádil se ve svém sólovém projektu. Čas běžel, kapela Rammstein samozřejmě fungovala dál a vyšperkovala svá live vystoupení, vydala několik DVD, best of kompilát s názvem „Made in Germany“, stihla vyprodat Madison Square Garden do dvaceti minut a vrátit se zpět na americký kontinent jako král, což krásně shrnuje vynikající dokument „Rammstein in Amerika“. Z Rammstein se stal metalový kolos a jedna z nejpopulárnějších kapel své generace napříč všemi žánry.
I když se na velké věci čeká dlouho, jedna dekáda je v hudební branži téměř šibeniční termín. Zvlášť nyní, když se nemalá část kapel trhla od velkých studií a v podstatě vše od nahrávání desky až po marketing jede ve vlastní režii a co dva roky vyrukuje s další novinkou. Rammstein už se před pár lety nechali slyšet, že práce na novém albu začínají nabírat konkrétních obrysů a jako dárek za čekání na letních festivalech od roku 2016 otvírali svůj set novinkou pojmenovanou jako „Ramm4“, přičemž už dříve se zaměřili na videoklipy jak k novým („Mein Land“ jako bonusová skladba), tak i starším kouskům (dvě verze klipu k „Mein Herz Brennt“, před pár týdny klip ke coveru „Stripped“). Jednotlivé střípky informací se sbíraly poctivě dalších pár měsíců, až se z nich vykrystalizovala sedmá řadová deska s obligátními jedenácti kousky a prozaickým názvem -„Rammstein“.
Hned první singl „Deutschland“ spustil mezi fanoušky lavinu – Rammstein jsou zpátky v plné síle! Ten silný recept mocných kytarových kil v refrénu, hřmotného hlasu Tilla Lindemanna a vhodně doplněné elektroniky je platný i po těch deseti letech, a když k tomu přičtete silné téma (v tomto případě průřez německou historií s jejími nechvalně známými milníky), vyleze z písničky na několikátý poslech další stadiónová pecka. Hitovým potenciálem, účelnou jednoduchostí, návykovou chytlavostí a dostatkem metafor s vytříbeným grotesktně-burleskním stylem frontmana Lindemanna oplývá také druhý singl -„Radio“, jehož refrén zaleze do uší téměř okamžitě. Zbytku alba už však vládne ambivalence.
Nové album totiž funguje jako průřez historií kapely a mísí v sobě tradiční postupy s inovativními prvky a atypickými rozhodnutími. Tento koncept koresponduje také s obalem nové desky – zápalka na bílém pozadí, která křičí jediné: minimalismus!. Po dekádě čekání v podstatě typický postoj Rammstein – nepůjdeme posluchačům a fanouškům naproti, ale rozbijeme očekávání a nahrajeme desku, která bude různorodá, překvapující a minimalistická…a pokud u toho na*ereme co nejvíc lidí, je to jen a jen plus, protože provokace je naše druhé jméno.
Kromě již zmíněných singlů se v podstatě v malých dávkách objevuje obligátní masáž riffů („Zeig dich“, „Tattoo“) a naplno zužitkovaný jedinečný hlas Tilla Lindemanna (geniálně znepokojivé „Puppe“ nebo příjemná jednohubka „Diamant“). Prim na desce ovšem patří klávesákovi Flake Lorenzovi, jehož nástroj je na novince alfou a omegou. Určuje náladu jednotlivých písní a diktuje zapamatovatelnost melodií. Jasně, Rammstein se vždy opírali o funkční elektroniku, ale dovolím si tvrdit, že rozhodně ne v takovém rozsahu jako zde. Vždyť songy jako „Deutschland“, „Radio“, „Ausländer“ nebo „Weit weg“ by byly sotva poloviční.
Silná německá mašina se vždy opírala o své trademarky, a ty se zde variují nebo nahrazují v podstatně větší míře než kdykoli jindy. S kapelou jsme za tu dobu absolvovali španělku, trubku, angličtinu, sbory, francouzskou baladu, ženský vokál a mnohé další experimenty, které se hojně objevovaly na posledních albech, především tedy na téměř patnáct let starém kousku „Rosenrot“. A právě tato deska má s novinkou díky své variabilitě a důrazem na studiovou práci nejvíce společného. To, jestli je to dobře nebo ne, je na každém z nás. Za sebe říkám, že Rammstein byli až příliš rafinovaní v pojetí a utlumili svůj výrazný projev pramenící z jednoduchosti, síly a účelnosti a pokud půjde opravdu o poslední album kapely, loučení je spíše rozpačité.
|
