Z dnešního pohledu působí neuvěřitelně informace o vydávající firmě, která hází bobek na kapelu, prodávající desítky tisíc alb. Za éry BI (tedy „before internet“) se ale takové věci běžně děly, kupříkladu label Supraphon nevěnoval propagaci prvních desek Arakainu skoro žádnou péči, pročež pražská parta přešla ke Kočandrlově Monitoru, kde byla ovšem situace takřka totožná. Fandové si ale cestu k albu „Black Jack“, jež Arakain jako třetí studiový počin zveřejnil v roce 1992, našli, a dokázali ocenit kvalitu jeho obsahu. Je pravda, že u některých mohlo jít o delší proces, jelikož hudebníci pod vlivem černého alba od Metalliky pootevřeli vrátka novému kompozičnímu vánku.
Nicméně ještě více šlo o odraz celkové nálady v kapele, jejíž aktéři sice vždy vnímali vnější hudební vlivy, ty k sobě ale pouštěli přes svébytný autorský filtr. A tak je i deska „Black Jack“ víceméně spontánním vyústěním kolektivního autorského (pod)vědomí, kdy základní skladatelské trio Urban/Kub/Mach zezadu nově jistil mladičký bicmen Marek Žežulka (jehož do kapely přivedl Štěpán Smetáček, který se vydal zkoumat nové hudební směry), a zepředu Aleš Brichta s doposud nejpovedenějšími texty a vynikajícím pěveckým projevem. Alešův styl je poplatný celkově uvolněnějšímu výrazu desky, stran uměleckého mistrovství ale nikdo ze zúčastněných nestagnuje, v obsahu díla se naopak dají rozkrýt mimořádně rafinované prvky, a to na instrumentální i vokální úrovni.
Thrash metal už nehraje prim, dokonce i v nejurputnějších položkách, jako je úvodní titulka, se pevně zrcadlí jiný přístup autorské taktiky. Jde vlastně o nejpřirozenější a také nejbystřejší možný proces, kdy hudebníci z pohledu technického thrashe řekli vše nezbytné a nyní svůj talent rovnoměrně přenesli do malinko odlišné oblasti. Tuzemská scéna byla díky tomu bohatší o další skvělé album, jehož kvalita nedoznala vyšší újmy ani dvacet sedm let po prvním vydání. K reedici nahrávky došlo v roce 2011, a to společně s živákem „History Live“, který zachycuje legendární výroční koncert z roku 1992, kdy Arakain – za účasti několika hostů (např. Lucie Bílá nebo Olympic) – vyprodal Lucernu, což v podstatě vlilo novou energii do žil hudebníků.
Nahrávání „Black Jacka“ opět probíhalo v Jandově studiu Propast (během parného léta, naštěstí objekt disponuje bazénem), za stabilního doslechu Petra Ackermanna. Záznam je možná krapet nevyrovnaný, zpěv je lehce utopený, bicí jsou naopak víc vepředu. Nic dramatického se však neděje, a už vůbec nelze přeslechnout klady, k nimž v případě titulky patří vždy zabírající úvodní záběr, potažmo následné přepnutí do krásně nasekaných riffů, dravé nájezdové kytary a chytlavé sólové vyústění. „Harlekýn“ už naplno prokáže nový skladatelský náklon, rozvážné tempo sledují poklidně pochodující thrashové kytary, tóny vibrují prozatím neurčitým – avšak zcela funkčním - napětím, které po šlapavě vyostřené pasáži a baladickém sólu dojde k hudebnímu satori, kdy se podprahově načrtnuté vjemy slijí v působivý a kompaktní celek.
Ostrý vstup do „Labyrintu“ zajistí Žežulkovy mimořádně přitažlivé bicí breaky. Brichtovo nesmlouvavé slokové frázování podtrhnou krátké vyhrávky, které působí jako polínka přikládaná do sílící fatry, dojem trochu zchladí méně libě nadiktovaný refrén, a zpětně zase ohřeje swingující baskytarová figura. „Zapomeň“ patří mezi balady, na které by se nemělo zapomínat. Klidně vybrnkávanou hru doprovodí noirový text a vzletný hitový refrén, případně melodicky svůdné vyhrávky. Obsah položky „High Attack“ se navzdory rychlejšímu tempu tváří nenápadně, pod jeho hudebním povrchem se ale ukrývá zvláštní melancholická přitažlivost, která sedí na vysoce chytlavých tvůrčích kreacích.
„Ty se nezdáš“ načínají netradiční groovy riffy (jde tak o možná první dotyk s dalekou budoucností kapely), na které se přilepí crossoverově rozhýbané kytary. Energii ze zasekávaného slokového rytmu i správně rozzuřeného sóla nicméně opět relativizuje slabší chorus. Poté už dojde na nejsilnější část nahrávky. Zlověstně nastupující „Kolonii termitů“ lze považovat za první z kompozičních triumfů (nejen) této desky, skladba působí jako dokonalá obžaloba stádnosti a konzumu, až se člověk pod dojmem sugestivní nálady písně malinko zakaboní studem (protože bez viny není nikdo). Druhým vrcholem je „Ukolébavka“, jejíž pozvolný start s napůl odříkávajícím, napůl zpívajícím Brichtou brzy protne naléhavě sólující kytara. Její druhý nástup dozná ještě delšího trvání v jiné tónině, čímž se zdůrazňují náladové dotyky, šmátrající po existenciální osudovosti celého vesmíru (o fyzické „hmaty“ se vedle Mirka Macha postaral hostující Petr Janda). Závěr, kdy na zem dopadá kapesník, sice krajkový, ale smutný a opuštěný, může leckoho přistihnout v emotivně vyhroceném pohnutí, které je vlastně přímým opakem titulu této skvostné písně.
Takový stav je sice začasté velmi potřebný, v zájmu pudu sebezáchovy v něm ale není radno setrvávat delší dobu. A právě tento niterný odliv spolehlivě zajistí dynamické tóny „Dona Quijota“. Vícehlasy, jež zastali Brichtovi spoluhráči, vyznívají trochu výsměšně, trochu nihilisticky, každopádně výtečně, s Alešovým nástupem pak skladba nabere dravý thrashmetalový vítr. Strmě efektní a efektivní náklon písně vygraduje hvízdáním hlavní melodie, které dokoná autorskou potměšilost a důvtipné lišáctví. Hudebníci z Arakainu se zkrátka na počátku devadesátých let nacházeli ve výtečném rozpoložení, což mj. dokládá i zmíněný živák „History Live“, který byl zveřejněný téhož roku jako „Black Jack“. Ve stejném období rovněž vyšel singl „Zase spíš v noci sama“, to už je ale příběh spojený s navazující deskou „Salto Mortale“…
|
