Anděl smrti pokračuje v letu napříč thrashmetalovými dějinami. Již skoro tradiční tříletá pauza mezi alby hudebníkům evidentně svědčí, a tak se po kotouči „The Evil Divide“ z roku 2016 můžeme radovat z letošní novinky „Humanicide“. Leckoho mohly zlehka vyděsit zvěsti o žánrově nejvrstevnatějším počinu kapely, kdy měl hlavní autor Rob Cavestany do svého rukopisu infiltrovat jiné, nežli čistě stylové vlivy. Mírný progresivní element – zhruba ve stylu Flotsam And Jetsam – byl ovšem vždy součástí tvorby Death Angel, poslech aktuální desky pak prozrazuje, že se žádné drastické změny nekonají a Amíci pořád hrají thrash starého hávu, s občasným vnikem méně obvyklého elementu.
Dané tvrzení věrně dokládá první singl a zároveň úvodní song „Humanicide“, který představuje to nejlepší z Anděla smrti, kytary jsou ostré jako meče (čemuž významně pomohla čtvrtá spolupráce s producentem Jasonem Suecofem), zpěvák Mark Osegueda s přibývajícími lety neztratil nic ze svého umu a jeho štiplavé fráze jsou vyloženou lahůdkou (není od věci, že Mark získává na charismatu také po vizuální stránce), v titulním songu je pak zvlášť nutné vypíchnout nečekané powermetalové intro, a zejména mimořádně strhující, stoupavě padající riff, který nájezdové pasáže překlopí do rytmické naháněčky. Tohle je thrash nejvyšší možné kvality, dokazující stabilně zručné Cavestanyovo autorství, a to navzdory skutečnosti, že úvodní skladba je zároveň vrcholem celé nahrávky.
Postupem času se totiž do hudební formy zakousne několik drobných háčků. Struktura rychlých riffů nabere jisté schéma, a jakkoli skladby při nástupu strmého kvaltu pokaždé chytnou líbivý thrash-appeal, ve výsledku působí malinko jednolitě. Výjimek existuje několik, ty nejvýraznější se však až příliš zacyklují ve vytváření plíživé – ve skutečnosti však malinko ospalé - náladotvorby („Immortal Behated“), případně zakolísají ve snaze o pohodovější skladatelský přístup („Revelation Song“). Hudebníkům více svědčí „kompromisní“ cesta, kde houpavé groovy pasáže proloží buď deathovými („Divine Defector“) či speedovými prvky („On Rats and Men“), když pro rozpuk emocí zvolí hlasové variace, temně bublající basové figury nebo osobitě exaltované sólo („The Day I Walked Away“), stávají se chytlaví, aniž by výrazně uhýbali z tradičních stylových zákoutí.
Cavestanyova sóla jsou ostatně ozdobou celého díla, a nemusí přitom jít o univerzitně odborné exhibice, ale klidně o přímočaré manévry, které jsou poplatné hudebnímu obsahu dané skladby (viz drtivá thrash´n´rollová jízda „I Came For Blood“ nebo vál „Alive And Screaming“, kterým údajně přispěl druhý kytarista Ted Aguilar - nicméně rukopis je v podstatě totožný s Robovým). Také budování složitější – ale nikoli „artové“ - stavby Amíkům sluší („Aggressor“), koncertní tutovkou je industriálně okovaná píseň „The Pack“, která si vede skvěle, až na doprovodné popěvky, jež jsou popravdě řečeno zcela zbytečné. A podobných „ale“ je na novince Death Angel vícero. Jakostní standard, který bude většina konkurenčních kapel vždy jenom závistivě sledovat zpovzdálí, byl zachován, na ten nejvyšší level ale tentokrát američtí hudebníci nedosáhli.
|
