V roce 2019 začali kytaristé Mikko a Janne psát materiál pro debutové album a tento okamžik odstartoval činnost formace Alase. Deska dostala název „Vastaus“, což ve finštině znamená „Odpověď“. A právě finština je jedním ze žolíků Alase. Krom jediné anglicky zpívané písně je deska natočena v rodném jazyce kapely a nutno říct, že je to dobrý krok. Alase se věnují atmosférickému rocku či metalu, ale to je spíš vše zastřešující škatulka jejich muziky. Hodně totiž čerpají z post-rocku, ve kterém je vzhledem k jeho aktuální oblíbenosti těžké přijít s něčím, co vás odliší. U Alase je proto mateřština vítaným osobitým krokem, stejně jako účast hned šesti zpěváků. Protože Alase nemají svůj stálý hlas, využili hosty, díky čemuž je album pestřejší. K tomu přispívá i fakt, že kapela je stylově poměrně chameleonská a tak se dočkáte blackových zavanutí, vlivu prog rocku, ale i math metalu.
V úvodních skladbách „Vastaus“ a „Näkyvä“ uslyšíte hlas Markuse Hirvonena (desku i míchal), první zmíněná je spíš jakýmsi intrem, i když nabídne prostor i melancholickému post-rocku. Předehrávka vrcholí v posledních vteřinách, kdy se rock vykrystalizuje až v blast beatem podpořený black metal. Jde však jen o naprostý závěr krátké písně. Druhá skladba navodí opačnou náladu. Velice příjemnou, pohodlnou a klidnou. Finština k hudbě sedí a vtáhne vás na smutný sever, i přes relativně klidnou hudbu ale usnutí nehrozí. Alase post-rockové plochy šikovně prokládají metalovými riffy, dělají to však nenápadně a s lehkostí, klidně vloží i dlouhé kytarové sólo, jindy zase zní těžkotonážně, podobně jako The Ocean. V „Binary Stars“ je zas možné slyšet vliv doom metalu a melancholie, s jakou se prezentuje třeba Katatonia.
Jani Ala-Hukkala (Callisto) zpívá smutnou a zasněnou „Osa Minua“. Krátkou mezihru „Vaienneet“ vystřídá „Vapaaksi Merkitty“ i s Eemeli Boddem (Mors Subita) a Samim Honkonenem (Embreach). Tahle skladba ukáže Alase jako ohromné chameleony, protože najednou jsme na území drsného metalu s groovy riffy. Eemeli řve, Sami přináší melodie. Opět hudba připomene The Ocean či dokonce Neurosis. „Riisuttu“ je oproti tomu jak anděl. Pomalá rocková balada si vás omotá kolem prstu. Ústřední melodie je prostě kouzelná. Závěrečná „Haukka“ je ryze instrumentální a představuje dokonalou symbiózu post-rocku a post-blacku. Atmosféra skladby je velice silná a živě si dokážete představit daleké zasněžené pláně bez jediného človíčka. A vy jako jestřáb (překlad názvu písně) nad tou plání létáte jako pán oblohy.
„Vastaus“ jako by reagovalo na otázku, zda Alase umí nahrát originální nevšední atmosférickou rockovou desku. Kapela je schopna měnit žánrové zabarvení jednotlivých písní, aniž by narušili jinak intimní atmosféru alba. Album je kvalitně nahráno, nazpíváno a nabízí výborné melodie, k dokonalosti chybí jen větší návykovost alba. Ne, že by deska brzo omrzela, ale možná se vám stane, že na ni nebudete mít prostě správnou náladu. Přesto jde ve výsledku o výbornou deska, která si zaslouží pozornost.
|
