Italské milovníky romantismu Fleshgod Apocylapyse potkaly po vydání úspěšného alba“King“ velké personální problémy. Zpěvák a kytarista Tomasso Riccardi se rozhodl přerušit hudební kariéru a kufry sbalil i kytarista Cristiano Trionfera. Kapela tak zůstal ve třech, přičemž bubeník Francesco Paoli se přesunul ke kytaře a zpěvu. Aby Fleshgod Apocalypse mohli koncertovat, doplnil ie na bicí velezkušený David Folchitto (Stormlord,ex-Kaledon, Edu Falaschi atd.), který hraje snad v deseti bandách zároveň a Fabio Bartoletti, který se chopil kytary. Jak v rozhovorech naznačil Francesco Paoli, oba se možná stanou stálými členy. To se týká i operní divy Veronicy Boldacchini, která s Fleshgod Apocalypse spolupracuje již několik let.
Nová deska „Veleno“ vyšla opět u Nuclear Blast a dostala parádní psychedelicko-hororový cover od Travise Smitha. O mix a mastering se postaral Jacob Hansen a nutno říct, že se povedl. Nahrávka zní masivně, ale přitom posluchače neubíjí. Zajímavá je dramaturgie alba. Kapela si dala záležet na tom, aby byla po celou dobu zábavná, takže v závěru desky posluchač může mít pocit, že slyší stále něco nového.
Úvod nahrávky je pořádně naštvaný. První tři skladby ukazují Fleshgod Apocalypse jako technicky silně nadupané death metalové kombo. „Fury“ trhá střeva, aniž by zapomínala na symfonické prvky v podobě sborů. Nejen u této skladby hrají prim skvěle ozvučené kytary, nabízející silné riffy i chytlavé melodie, to platí pro celé album. Začátek „Carnivorous Lamb“ může připomenout Eluveitie, folk metalová pasáž se ale zlomí do opravdového death metalového extrému, rychlého jako stíhačka. Ostatně rychlost byla vždy poznávacím znamením Fleshgod Apocalypse. Z brutality pak vyčnívá jak maják melodický refrén, zpívaný fistulovým baskytaristou Paolou Rossim, jehož nástroj zde dostane velký prostor. Trojku brutalit uzavírá klipová „Sugar“. Ihned je jasné, že tohle bude jedna z koncertních tutovek. Je zde vše, co dělá tuhle bandu tak úspěšnou - rychlost, technika, epičnost, kombinace brutality a melodie. Kytarové sólo v závěru skladby může vyvolat posluchačskou slast.
Po mezihře „The Praying Mantis Strategy“ přijde se skladbou "Monnalisa“ největší překvapení alba. Fleshgod Apocalypse zde vstupují na téměř gothic rockovou půdu. Francesco vytahuje vokální rejstříky, které by slušely třeba i Marilynu Mansonovi. Refrén je díky sborům symfonicky majestátní a takřka dojemný. Opět je potřeba si všimnout nápaditých kytar a fantasticky zakomponovanému klavíru. Poprvé zde také dostane prostor Veronica Boldacchini. Další trojice skladeb představuje kapelu v klasické podobě. „Worship And Forget“ je ukázkou techniky, rychlosti a brutality, „Absinth“ pro změnu trochu zahraje na melodickou strunu. Velký prostor zde dostane po dlouhé době Paolo a jeho čistý zpěv, který na desce jinak není tolik ke slyšení, o to víc jeho hlas nahrávku oživí. Práce s vokály se na „Veleno“ opravdu povedla a je to jedna z věcí ve kterých se kapela zlepšila. „Pissing On The Score“ je možná nejméně nápadná věc na desce, ale i ona doplňuje celou mozaiku nahrávky.
Závěr alba přinese více melodií a epičnosti. Už minulá deska obsahovala baladu a i nyní tu má jedna prostor. „The Day Will Be Gone“ patří Veronice. Pochválit je třeba její procítěný výraz, neboť operní zpěv si ponechává na vypjatý refrén, ale ve slokách zní velice něžně. K Veronice se však zejména v refrénu připojuje i Francesco a to už zdaleka nezní tak dobře, jeho bručení tu docela překáží. Daleko lépe by píseň zněla pouze s ženským zpěvem. I tak jde o krásnou baladu, kde spíše nenápadné bicí doplňuje klavír a sbory. „Embrace The Oblivion“ je nejdelší (přes sedm minut) a nejmonumentálnější kousek desky. Kdo má rád opravdovou epiku, užije si. Písni dominuje silný refrén s táhlou melodií a také skutečnost, že skladba se stále mění, vlní se jak had a působí jako opravdová symfonie. Skvělé vyvrcholení alba. Jako na každé desce Fleshgod Apocalypse, i zde úplný závěr tvoří titulní píseň. Klavírní instrumentálka je příjemným uvolněním po metalové bouři.
„Veleno“ je skvěle dramaturgicky zvládnutá deska, která nenudí ani chviličku. Fleshgod Apocalypse možná o něco více přitvrdili a ubrali orchestrací, to však neznamená, že by přišli o svou tvář. Je tu perfektní vyvážení technického deathu, symfonie i trocha překvapivých prvků (např. gothic rock v „Monnalisa“). Jediné, co ještě musí album splnit, je obstát ve zkoušce časem.
|
