Kapela, která se zcela odchyluje od paradigmat a pravidel metalového žánru..., to tvrdí promo o Svet Kant, skupině, která je prý nejexperimentálnějším a nejrozmanitějším kvartetem v Dublinu. Svet Kant vznikli v roce 2011 ještě v Argentině, kde také před šesti lety vyšlo debutové album kapely, ale principál Santiago Kodela následně ze své země odešel do Irska, kde se Sven Kant vydává druhou desku „The Visage Unbiased“. Kapele se nedá upřít snaha hrát experimentální metal a rozmanitost jim také nechybí. Pokud však budeme hovořit o odchylování se od pravidel metalu, pak jedině tak, že Svet Kant to dělají podobně, jako Meshuggah, Gojira nebo i Opeth, nicméně se snaží být ještě složitější, progresivnější a takřka neuchopitelní.
„The Throne“ chce být zajímavá už od začátku a nabídne netradiční riffy, které však působí těžkopádně a kostrbatě. Pak se hudba najednou rozjede někam ke groovy thrash metalu a zní to vážně dobře. Jenomže avantgarda potažmo experimentální muzika vyžaduje ničení řádu a tak se skladba neustále mění, zasekává, rozjíždí. Tu vytasí mathcoreové šílenství ve stylu zmíněných Meshuggah, jindy se pustí takřka do jazz rocku. Ani nepoznáte, že začala další skladba „Labyrinths“. Svet Kant tu složitě vrství kytarové riffy a vyhrávky, jenž jsou opravdu skvěle zahrané, ale posluchačsky nabydete dojem, že tomu chybí něco podstatného – dobrá melodie. Santiagův zpěv i určité prvky silně připomínají tvorbu Gojiry, s tím rozdílem, že Francouzi zní oproti Svet Kant jako metaloví hitmakeři. Smečka kolem Santiaga Kodela zní složitě, těžkopádně (tohle by se dalo opakovat stále dokola), ale postrádá sofistikovanost.
Jazzové prvky jsou mnohdy výrazné a popravdě patří k tomu nejlepšímu na albu a například v kombinaci s death metalem v „A Gaze Indifferent To Your Suffering“ fungují skvěle. V této skladbě jsou dokonce zapamatovatelné momenty, ke kterým byste se rádi vrátili v dalších posleších.
Jenže jako by si Svet Kant řekli – „hlavně ať nezníme nějak strukturovaně nebo nedejbože chytlavě, jasný?“. Jakýkoliv zajímavý motiv přebijí něčím těžko poslouchatelným a ani se nedá mluvit o nějaké tvrdosti, jako spíš otravnosti. Jako odpočinkový ostrůvek lze brát rockovou pohodičku „Circular“, která na albu působí až jako nějaký omyl. Následně se vrací vše do zajetých experimentálních kolejí, kdy nevíte, co na vás vyskočí. Jistá nepředvídatelnost může být pozitivem desky, nicméně zde spíš máte často strach, co přijde. S přibývajícími minutami stoupá otravnost nahrávky. Stylem, složitostí a experimentálností kapela připomíná i naše Forgotten Silence, jenže ti zvládají svou hudbu ukočírovat a působí smysluplně. Desku nezachrání ani závěrečná „Sea Of Planets“ akustická balada s hostujícím hlasem Rebeccy Rodgersové, která zní hezky a je jakýmsi smilováním se nad posluchači.
„The Visage Unbiased“ je šílená, složitá, experimentální, nervní a neuchopitelná deska. Obsahuje hodně zajímavých momentů, které jsou jak naschvál vždy přebyty něčím, co není příliš poslouchatelné. Svet Kant se zmítají v bouři složitosti a přehnané progrese. Přitom nepřinášejí nic vyloženě originálního. Pouze čerpají od výše zmíněných kapel, ale nedosahují jejich talentu upoutat posluchače.
Svet Kant jsou dobří muzikanti, ale pokud budou takto pokračovat dál, příliš posluchačů si nezískají.
|
