Hudební těleso Fragmentum vzniklo před čtyřmi lety a na kontě má EP „D!verge“ (2018) a zcela čerstvě i debutové album „Pugnacity“.
Ačkoliv nemají tito Belgičané v zádech žádný velký label, podařilo se jim jet severoamerické turné s Children Of Bodom a nyní je čeká několik koncertů v Evropě po boku Soulfly. To je slušný začátek na neznámou kapelu.
Fragmentum se prezentují jako melodicko-death metalová banda a není jim cizí ani doomovější zabarvení muziky. V praxi to znamená, že kapela si spíše libuje ve středním či pozvolném tempu. Úvodní „Losing The Balance“ je však poměrně rychlá a úderná, jak by „otvírák“ desky měl být. Zajímavostí je čistě zpívaný refrén, protože melodický vokál kapela příliš na albu nepoužívá, což je poměrně škoda, protože určitá variabilita v tomto ohledu skupině chybí. Po zvukové stránce nejde samozřejmě o první ligu, nejen tato skladba, ale i celá deska zní poněkud zastřeně. Nejen díky tomu, ale i zásluhou melodiky úvodní píseň připomíná o něco více doomové Finy Ordog. Co se melodičnosti týká, úvodní skladba nabízí asi to nejlepší, čeho jsou Fragmentum schopni.
Už následující „Pugnacity“ zní poněkud nevýrazněji. Tempo zpomalí a pohybuje se na hraně doomu a melo-deathu. Nechybí kytarové kudrlinky, vyhrávky, harmonie či doprovodné klávesy, tedy atributy, jež k žánru prostě patří, jenže melodie v podání Fragmentum jsou jaksi unavené. Začátek „Attuning Life“ je sice zběsilý a kapela šlápne na pedál, ale posléze se najednou zastaví a opět pokračuje v poměrně pomalém tempu. A to Fragmentum nesluší, protože jim chybí pořádná atmosféra či emoce. Kapela nejlépe zní, když přepne na rychlejší pohon, tam získávají plusové body.
Jenže Fragmentum se drží spíše doom metalového rytmu. „Solemn Affiction“ je ukázkou toho, jak jim to nejde. Kytary se snaží o hezké harmonie tak trochu ve stylu Swallow The Sun, ale nemá to zdaleka takový cit pro emotivnost, atmosféru a melodii jako finští mistři žánru. Největší problém se však skrývá za mikrofonem. Nezajímavý, monotónní a mnohdy až otravný growling album strhává směrem dolů. Pochválit se dá určitě „Rescinded By Mistake“, která nabídne více atmosféry a také čistý zpěv, který nahrávku příjemně oživí. Překvapí i klavírní pasáž či povedené kytarové sólo. Přesto i zde Fragmentum používá stále stejné kytarové vyhrávky (neustále se opakující motiv), které uslyšíte téměř ve všech písních.
„Pugnacity“ nepatří mezi nejpovedenější nahrávky. Její největší slabinou je jednotvárný zpěv, nevýrazné melodie a nezáživné pomalejší písně. Jako sekundární nedostatky se jeví slabý zvuk a opakující se kytarové motivy. Naopak kapela zní dobře při rychlých pasážích a skladbám sluší, pokud jsou obohaceny o čistý zpěv. Nicméně to nestačí, aby to album zachránilo před nelichotivým hodnocením. Fragmentum mají štěstí, že mohou koncertovat s velkými jmény, třeba jim získané zkušenosti pomohou v další tvorbě.
|
