Druhý červencový týden patřil již sedmnáctému ročníku vizovického festivalu Masters of rock. Tento, nebojím se říci, kultovní festival je pro mnohé, zejména melodicky zaměřené metalisty vrcholem celé koncertní sezóny. Aby také ne, vždyť akce takovýchto rozměrů nemá na našem území obdoby. I já patřím mezi jeho pravidelné návštěvníky a letos to byl pro mě devátý ročník. Čtyři dny plné tvrdé hudby, dvě pódia a sedmdesát sedm samostatných vystoupení je opravdu velká nálož a běžný smrtelník zkrátka nemůže stihnout všechno, takže již dopředu se omlouvám, že mé postřehy se budou týkat jen některých vybraných kapel.
Od loňského ročníku se toho na Masters of Rock moc nezměnilo. Vlastně jsem zaregistroval jen dvě větší změny. Tou první byla nepřehlédnutelná (a v noci do daleka zářící) pouťová atrakce před hlavní bránou, kterou bych laicky pojmenoval jako „zvedač žaludků“ a tou druhou byl výrazný úbytek moderátorských vstupů na hlavním pódiu (to, že je na festivalu vůbec nějaký moderátor, jsem zaregistroval až na konci třetího dne).
Čtvrtek:
Na místo konání akce jsem dorazil krátce před čtvrtou hodinou, tedy na závěr vystoupení německých Saltatio Mortis. Z toho, co jsem viděl a slyšel, jsem usoudil, že kapela hraje pouze cover verze a jde jí to docela slušně. Moje pozornost se však upínala především na následující vystupující.
Dva velikáni italské symphonic power metalové scény Luca Turilli a Fabio Lione se opět sešli v kapele nesoucí název Rhapsody a to byl zatraceně velký důvod nenechat si jejich set ujít. Zpočátku se pětice potýkala se špatným zvukem (téměř nebyly slyšet kytary), ale po pár skladbách to dal zvukař do pořádku. Turilli/Lione Rhapsody mají venku zbrusu nové album „Zero Gravity (Rebirth and Evolution)“, ze kterého naservírovali pár ochutnávek, nutno ale dodat, že tyto se nesetkaly zrovna s velkým ohlasem. To léty prověřené hity jako „Dawn of Victory“ či „Land of Immortals“ fungovaly u publika na sto procent. Velkým překvapením bylo zařazení ne zrovna často hrané skladby „The Wizard‘s Last Rhymes“, která je postavena na motivech Dvořákovy Novosvětské. Luca Turilli skákal po pódiu jak kamzík (ostatně jako vždy) a o kytarová sóla se hezky půl na půl dělil s Dominiquem Leurquinem (nechyběla ani zdvojená sóla). Co naopak dost chybělo, byly živé klávesy, protože ty mají v hudbě Rhapsody důležitou úlohu a žádný playback je plnohodnotně nahradit nemůže. Fabio Lione přijel do Vizovic v neskutečné formě. Tak skvěle zpívat jsem ho už opravdu dlouho neslyšel. Bez potíží dával své typické výšky, ale i growling či operu. Snad jediné, co Italům musím vytknout, že nezahráli svůj největší hit „Emerald Sword“, na který velká část přítomných čekala.
Holandští symphonic metalisté Delain se objevují na Masters of Rock pravidelně. Zpěvačka Charlotte Wessels pokaždé překvapí novou barvou svých vlasů, ale to je u téhle smečky v podstatě jediná změna. Po hudební stránce zůstává vše při starém. Stejně jako v předchozích letech i tentokrát předvedla tato (už zase) pětice (kytaristka Merel Bechtold před nedávnem kapelu opustila) docela slušný výkon. Především hitovka „We Are the Others“ publikum příjemně rozproudila.
Ještě nedávno to vypadalo, že už je s Gamma Ray definitivní konec. Kai Hansen si ale nakonec na své dítko udělal čas a od nahrávání nového alba znovusjednocených Helloween si odskočil odehrát pár festivalů. České publikum tak jako jedno z mála na světě mělo jedinečnou možnost tento rok Gamáče vidět. Pětice (jejíž plnohodnotnou součástí je i zpěvák Frank Beck) měla opravdu hodně syrový zvuk. Na rozdíl od dvou předchozích účinkujících se nespoléhala na žádné samply (s výjimkou klavíru v baladě „The Silence“) a všechno, co lezlo z repráků, skutečně vycházelo z těch pěti chlápků na pódiu. Což konkrétně ve sborech působilo drobný problém, neboť zvukař zjevně nepochopil, že hlavními zpěváky jsou Kai Hansen a Frank Beck a nikoliv basák Dirk Schlächter, který měl tak hlasitě nastavený mikrofon, že hlasy jeho zmíněných kolegů nebyly téměř slyšet. Kapela si připravila set list jak z říše snů, neboť hit střídal hit, takže jsme se dočkali nesmrtelných fláků jako „Heaven Can Wait“, „Man on a Mission“, „Rebellion in Dreamland“, „Master of Confusion“, „Heavy Metal Universe“, „Send Me a Sign“ a hromady dalších. O to víc mě zaskočilo, jak bylo publikum chladné a ani neustálé hecování ze strany Franka Becka s ním nehnulo. Celý set Gamma Ray se tentokrát obešel bez songů od Helloween.
K pravidelným hostům vizovického festivalu patří i švýcarská folk metalová grupa Eluveitie, která tentokrát dostala od organizátorů prostor v prominentním večerním čase a dokázala toho plně využít. K jejím hlavním zbraním patřil výborný zvuk. Celá její škála netypických hudebních nástrojů byla nádherně a čistě slyšet, což opravdu mile překvapilo. Devatero muzikantů si navíc připravilo zajímavě sestavený setlist, který sázel hlavně na pestrost a střídání nálad. V publiku panovala skvělá atmosféra a závěrečná pecka „Inis Mona“ roztančila snad každého. Vystoupení Eluveitie byl jednoznačný vrchol prvního festivalového dne.
Poté přišel čas pro jednu z hlavních hvězd letošního ročníku Masterů. Britská hard rocková legenda Uriah Heep potřebovala ale víc času na přípravu, tak jsem ten prostor využil k návštěvě vedlejšího pódia, kde právě hráli olomoučtí heavy/power metalisti Perseus a nutno uznat, že klukům to výborně šlapalo a pod pódiem měli plno.
Na hlavní Ronnie James Dio stage jsem se vrátil právě včas, neboť Uriah Heep právě začínali svůj set. První věc, které si nešlo nevšimnout, byla hlasitost celé jejich produkce. Kapela totiž hrála na poměry Masters of Rock dost potichu, ale zvuk měla perfektní. Hned na začátek vybalila pár svižných songů, čímž udělala výborný první dojem. Britští veteráni dorazili do Vizovic i se vzácnými hosty. Na pódium si totiž přišli zahrát a zazpívat jejich bývalý členové baskytarista Paul Newton a zpěvák John Lawton. Společně pak vystřihli například megahit „Gypsy“. Samozřejmě došlo i na další notoricky známé songy jako „Lady In Black“ nebo „Easy Livin‘“, která celý set uzavírala. Nutno zmínit, že pánům to i přes jejich věk stále výborně hraje i zpívá. Klobouk dolů.
Závěr čtvrtečního programu obstarali švédští Deathstars, na které už jsem ovšem v areálu nezůstal. Úvodní den letošních Masterů přinesl řady skvělých vystoupení a celkově ho hodnotím velice kladně po všech stránkách.
Pátek:
V pátek jsem do areálu jelínkovy likérky dorazil před druhou hodinou odpolední, kdy na jevišti řádili švédští symphonic power metalisté Twilight Force ve svých typických fantasy kostýmech. Vždycky jsem si myslel, že tahle grupa u nás není moc známá, ale hustě zaplněný prostor pod pódiem jasně dokázal, jak moc jsem se mýlil. Dokonce ani lehký déšť přítomné neodradil. Kluci hráli výborně, ale bohužel je trošku trápil zvuk. Zejména zpěv Alessandra Contiho (Luca Turilli‘s Rhapsody, Trick or Treat) byl dost utopený.
Jediná kapela, na kterou se pravidelně každý rok chodím podívat na vedlejší stage, jsou poděbradští power metalisté Rimortis. Očividně má stejný nápad i mnoho dalších festivalových návštěvníků, protože tahle pětice má pod pódiem vždy plno a ani letos tomu nebylo jinak. Pánové předvedli svůj klasický set a přihodili i ochutnávku z připravované desky „Dvacet černých růží“.
Na hlavním pódiu se zatím schylovalo k vystoupení dvou kapel, které mají mnoho společného. Obě pocházejí ze Skandinávie, obě mají zpěvačku, obě hrají hudbu ovlivněnou discem a popularita obou vylétla v nedávné době raketově vzhůru. Finští Battle Beast byli jak polití živou vodou a energie z nich stříkala na všechny strany. Pánové a dáma předvedli skvělou show a publikum jim doslova zobalo z ruky, k čemuž dopomohl i výborný zvuk. I když setlist byl postaven na jejich pozdější tvorbě, kterou moc nemusím, je potřeba uznat, že jejich vystoupení mělo šťávu i nevšední atmosféru.
Naopak švédští Amaranthe působili dost unaveně. I když měli set list pěkně vyvážený, jejich vystoupení prostě chyběla jiskra. Ani u obecenstva nesklidili takový ohlas jako jejich finští kolegové.
Black metalová parta Dimmu Borgir není můj šálek kávy, takže jsem s čistým svědomím jejich koncert vynechal a do areálu se vrátil až na jednu z hlavních hvězd letošního ročníku - metalovou operu Tobiase Sammeta. Avantasia se též řadí k pravidelným položkám programu Masters of rock, ale pokaždé dokáže přijít s něčím jiným, takže se člověk nenudí, ani když už tento cirkus viděl nesčetněkrát. Z již zdomácněných pěveckých hostů chyběl tentokrát v sestavě Michael Kiske, což upřímně trochu zamrzelo. Na druhou stranu jsme se dočkali velikánů jako Ronnie Atkins (Pretty Maids), Jorn Lande (ex-Masterplan), Geoff Tate (Operation: Mindcrime, ex-Queensrÿche) a dvojice již pravidelných hostů Bob Catley (Magnum) a Eric Martin (Mr. Big). Tobias Sammet s velkým uznáním vzpomněl i na Andrého Matose (ex-Angra, ex-Viper, ex-Shaman, Symfonia), který v jeho hvězdném ansáblu také působil, bohužel vizovického koncertu se již nedožil. Avantasia předvedla skvělou podívanou a přestože byl začátek jejich setu trochu chladnější, dokázala během své dvouhodinové show strhnout publikum na svou stranu. Z pěveckých hostů nejvíce zářila dvojice Jorn Lande a Geoff Tate. Naopak tradičně jako nejslabší článek působil Eric Martin, který mě opět přesvědčil, že svými vokálními schopnostmi na své kolegy nestačí. Trochu za očekáváním zůstal i Ronnie Atkins. Celkově hodnotím vystoupení této unikátní metalové opery jako vrchol pátečního dne. Na závěrečné Equilibrium už jsem v areálu nezůstal.
|
