Poslední gothoomácký den nabídl celkem širokou žánrovou paletu, a tak si v programu to své pravé ořechové dokázal najít snad každý. Headlinerem dne mohli pro někoho být symfonici Fleshgod Apocalypse, pro jiného zase deathmetalová legenda Benighted nebo náladovci Harakiri for the Sky. Našlapaný den přinesl i jedno velké překvapení, bohužel ale také i jedno velké zklamání.
České veterány Six Degrees of Separation vídávám v soupiskách kapel na různých akcích celkem často, ale za bohy jsem si jejich hudbu nemohla vybavit. Kolem desáté ranní jsem pochopila proč – jednalo se o jakýsi oldschoolový metal, který se zpočátku dal v pohodě poslouchat, jenomže po prvních třech skladbách začal docela rušit a s dalšími skladbami se posluchačská nepohoda jenom zhoršovala. Ramchat měli na Gothoomu vystoupit vloni, jenomže kvůli dešti a zaplavenému pódiu se jejich vystoupení zrušilo, proto jsem je konečně mohla vidět až letos. Slovenští pohané se ohákli do stylových oděvů a svým fanouškům, kterých před pódiem nebylo na dopoledne málo, naservírovali osvědčené fláky spíše ze starší tvorby. Škoda, že Ramchat nakonec nezahráli skladbu „Nepočaria!", ta mi totiž připadá pro koncerty jako ušitá. Z jihočeských Mater Monstifera jsem byla hodně nadšená pár měsíců zpátky, kdy na brněnské Melodce předvedli v intimnějších klubových prostorách vystoupení opravdu skvělého formátu. Chytlavé melodie vybízející k tanci si lidé každopádně užili i teď. Co si ale budeme povídat, hrát black metal před polednem je celkem vražda.
S Bloodphemy jsme se podívali na death metal do Nizozemska a havířovští Awrizis na Slovensko přivezli svůj nadupaný core, který prokládali burcováním k aktivitě publika a různými vtípky. Zpěvačka slovenských dark-metalových Orkrist se mi zdála být falešná (nebo má možná tak nepříjemný hlas stále, nevím), mužský vokál zněl příjemně, ale když se přidaly otřesné melodie fléten, neměl ani on šanci situaci zachránit, a tak jsem raději opustila areál.
Mezi širokou veřejností úspěšné Silent Stream of Godless Elegy je v Česku možné vídat často, jejich vystoupení pro mne tedy neznamenalo žádnou vzácnost. Tito folkaři jsou zárukou dobrého koncertu. Vedle nové tvorby z alba „Smutnice" nechyběly ani staré skladby jako „Dva stíny mám" nebo „I Would Dance". Na lavičce jsem vyčkávala,
zda němečtí Revel in Flesh dokáží alespoň trochu zaujmout, ovšem snad ani ne po minutě od zahájení koncertu již stojím před pódiem. Jako první hypnotizovala intenzivní melodická kytarová kresba, dále srozumitelný a dynamický zpěv připomínající Mikaela Stanneho z Dark Tranquillity, který tu a tam vylétl do začernělého křiku. Revel in Flesh byli dokonalí. Této blackened melodic deathové parádě navíc lichotil pro Gothoom typicky vynikající zvuk. Strhující jízda, jež mě přiváděla do neskutečného transu. Na strunách se mydlilo o sto šest, vlasy na pódiu i pod ním létaly všude kolem, chvílemi točily větráky a chvílemi zasněně vlály. Každá skladba gradovala a ke konci byla hlasitější a intenzivnější než na svém počátku. Do divokých deathových smrští se vkládala romantická kytarová snění, která nikdy nebyla ani příliš dlouhá, ani příliš krátká. Silný prožitek a pařba jako blázen. Pro mě rozhodně největší překvapení dne a nakonec i celého letošního Gothoomu. Borci potom přišli do stánku s merchem a ochotně se podepisovali a fotili. Fotky s kapelami si pořizují už jen sporadicky, a toto byl ten případ, kdy se nedalo odolat.
Z děvčat složená thrashová parta Nervosa sklidila hlavně u pánského obecenstva velký úspěch. Hudebně sice nepředvedly nic převratného ani originálního, ale rozumím tomu, že se na ně dobře dívalo. Vystoupení švédských Necrophobic bylo levelově úplně někde jinde. Nakládali nám death metal říznutý blackem, skvěle komunikovali a vůbec své obecenstvo nenechávali v klidu. Jedinou výtku mám ke světlům, poněvadž ta byla na facku; raději jsem se dívala do země, než abych se zase nechala oslepit.
Po setmění na scénu nastupují oficiální headlineři dne, Fleshgod Apocalypse. Jejich velkolepost – přehršel symfonických prvků, kláves a do toho sopránový zpěv – mě vyloženě štvala. Když si k takovému pompéznímu cirkusu ještě přidáme otřepanou hru na to, která strana publika je hlasitější, vyznělo jejich vystoupení dost naivně.
Za deathmetalovou složku festivalu se jako poslední představila francouzská legenda Benighted. Publikum si jejich brutální death metal sahající do grindcoru od srdce užívalo, a přestože tyto žánry zrovna nejsou moje parketa, Benighted dokázali zdálky zaujmout i mě. Po Francouzech měl přijít můj subjektivní zlatý hřeb večera, post-blackoví Harakiri for the Sky z Rakouska. Nakonec se ovšem o nejlepší koncert dne nejednalo. Už při zvučení jsem si všimla, že oproti ostatním nástrojům to zpěvák nějak fláká. Záhy se ukázalo, že to J.J. krapet přehnal s drogami či alkoholem a z jeho strany se jednalo o výkon naprosto katastrofální. Neustále se k publiku otáčel zády a zpěv vůbec nedokázal utáhnout, válel se po zemi, zkopnul z pódia bednu a třiskl o zem mikrofonem. Litovala jsem zbytek kapely – instrumentálně to byl krásný koncert a pecky jako „You Are the Scars" nebo „Funeral Dreams" jsem si i tak vychutnala. Lidé však kvůli zpěvákově selhání byli naštvaní a odcházeli.
Úplně jiný přístup k publiku, které na nohách vydrželo do jedné ranní, měl zpěvák rumunských Abigail. Za doommetalového tempa, ve kterém by si bubeník stíhal vyřizovat emailovou poštu, jsme se ponořili do dechberoucí nádhery. Na závěr festivalu Abigail přichystali skutečně krásný zážitek, který bohužel (stejně jako u pátečních Clouds) narušovala neukázněnost publika. Hlasitý ženský smích v okamžiku, kdy zpěvák Mihu mluvil o tragické události? V takových chvílích byste vraždili.
Na závěr bych klidně mohla zopakovat shrnutí loňského ročníku. Gothoom pro mě totiž stále znamená výjimečnou událost a je tím nejlepším a nejpříjemnějším vícedenním festivalem, kterého jsem se kdy zúčastnila. Přeji si, aby jeho atmosféra zůstávala na rodinné úrovni a aby se z něj nikdy nestal druhý Brutal Assault. Říkala jsem to vloni a říkám to znovu – příští rok zas!
|
