Sobota:
Třetí den vizovického festivalu dost poznamenalo počasí. První pro mě přitažlivou položkou sobotního programu byli řečtí power metalisté Firewind. Bohužel jejich set naprosto spláchnul extrémně silný a vytrvalý déšť. Takovýhle slejvák jsem na Masterech ještě nezažil (to jsem zde byl už po deváté). Nerovná betonová podlaha areálu byla během chvíle plná obřích kaluží. Velká část obecenstva pod pódiem tak stála po kotníky ve vodě, což vydržela jen hrstka nejskalnějších příznivců řecké smečky. My ostatní jsme se šli raději někam schovat.
Na set německých Rage se počasí umoudřilo. Velmi mě překvapilo, když jsem na pódiu viděl trojici metalových muzikantů v přítomnosti symfonického orchestru, neboť jsem měl za to, že Peavy Wagner má už podobných experimentů po krk a své Rage směřuji spíše k syrovějšímu výrazu. Dalším překvapením byl křišťálově čistý zvuk. Celá symfonická sekce byla nádherně a čitelně slyšet. Kapela pro tyto účely přizpůsobila i set list. Hrály se především pomalejší skladby, ve kterých orchestr nádherně vynikl, což bylo velmi působivé, ale na druhou stranu tím celé vystoupení tak trochu ztrácelo šťávu a to u power metalové kapely je přeci jen vážný nedostatek.
Ač mě to zpětně trochu mrzí, vystoupení Satyricon a Tarji jsem vynechal a na místo činu jsem se vrátil až na Within Temptation. Musím se přiznat, že jsem od téhle party moc nečekal, protože jejich dvě předchozí zastávky na vizovickém festivalu za moc nestály. Proto mě pánové a dáma mohli jen překvapit - a to se vlastně stalo. Kapela totiž eliminovala prvky, které mi na její show doslova pily krev. Razantně ubylo playbacků, videoprojekce v zadní části jeviště jen dokreslovala hudbu skupiny a nepromítaly se na ní žádné rádoby umělecké filmečky a hlavně Within Temptation konečně působili jako opravdová kapela. Holandská smečka měla své vystoupení po všech stránkách skvěle promyšlené. Pyrotechnikou se nešetřilo a nechyběla ani nápaditá světelná show. Třešničkou na dortu byl pak duet Sharon den Adel s Tarjou. Obě jasně ukázaly, že jsou ve skvělé vokální formě. Potěšila i závěrečná letitá pecka „Mother Earth“.
Na závěr sobotního večera vystoupili američtí Soulfly. Jejich set byl doslova masakr. Prostor pod pódiem (stále ještě plný louží) se proměnil v jeden velký kotel, kde se pogovalo jak o život. Parta kolem Maxe Cavalery hustila do publika jeden náhul za druhým. Mimochodem nezazněl ani jeden song od Sepultury, americká čtveřice si vystačila jen s vlastními skladbami. Jedinou výjimkou byla závěrečná instrumentální verze Ozzyho klasiky „Crazy Train“. Skvělá tečka za sobotním až moc promáčeným dnem.
Neděle:
I v neděli si s námi počasí trochu pohrávalo, ale v odpoledních ani ve večerních hodinách už naštěstí žádný větší déšť nepřišel. Do areálu jsem dorazil krátce po začátku setu německých power metalistů Primal Fear. Pánům to výborně šlapalo. Do publika pumpovali jednu pecku za druhou. Nechyběly ani nesmrtelné fláky jako „Nuclear Fire“, Chainbreaker“ nebo „Metal Is Forever“. Se zpěvem Ralfu Scheepersovi tentokrát výrazně vypomáhal basák Mat Sinner, což by nevadilo, kdyby se oba dva (a každý jiným způsobem) nesnažili neustále hecovat publikum. Tím trošku vznikal chaos a vypadalo to, že pravá ruka neví, co dělá levá a obráceně. Tento drobný nedostatek nic neměnil na tom, že Primal Fear předvedli výborný koncert.
Na vystoupení finských melodeath metaláků Children of Bodom jsem se opravdu těšil. Ovšem jejich set naprosto pohřbil zvuk. Po celou dobu jejich vystoupení se z repráků valila jedna velká hluková koule, což dokázalo celkový dojem hodně zkazit. Přitom pětice měla připravený skvělý setlist (sázela hit za hitem a navíc přihodila i pár věcí z povedené novinky „Hexed“). Publikum se ovšem nenechalo nějakým zvukem rozhodit a pogovalo, jak jen to šlo a možná i díky tomu měl koncert bodomských dětiček výbornou atmosféru. Nebýt tak špatného zvuku jednalo by se rozhodně o jeden z vrcholů letošních Masterů.
Už se pomalu začíná stávat tradicí, že na nedělní večer organizátoři přichystají program, kde jde v první řadě o humor a až v druhé řadě o hudbu. Celý set amerických glam rockerů Steel Panther byl doslova jedna velká prča (tedy v případě, že umíte alespoň trochu anglicky nebo máte někoho, kdo vám to překládá). Pánové sice hodně žvanili a málo hráli, ale mně to tedy nevadilo, protože jsem se ani na chvíli nenudil. Zvrácená pódiová show, úchylné texty a hlavně skvěle zmáknutá komunikace s publikem, to jsou nejsilnější zbraně této americké čtveřice. Netradičním zpestřením pak byla odvážná děvčata v publiku, která na přání kapely obnažovala prsa. Výborně pobavila i parodie na Ozzyho „Crazy Train“. Steel Panther prostě bavili.
Než se hlavní scéna připravila pro dalšího z headlinerů letošního ročníku, vydal jsem se na vedlejší stage vzhlédnout alespoň kousek z vystoupení pražské melodic metalové smečky Anacreon. Musím říct, že jsem byl mile překvapen, protože pánové a dáma udělali od doby, kdy jsem je viděl naposled, obrovský pokrok. Už nepůsobili jako banda nervózních zmatkařů, ale jako zdravě sebevědomá kapela, která umí skvěle pracovat s publikem. Vokalistka Veronika Zelníčková zpívala výborně a dobrý dojem z jejich setu podtrhoval skvělý zvuk. I ta početná skupina lidí pod pódiem vypadala naprosto spokojeně.
Posledním účinkujícím na letošním Masters of Rock byla americká legenda progresivního metalu Dream Theater. První, co na jejich scéně upoutalo oko diváka, byla obrovská bicí souprava a plátno v zadní části jeviště, na které se promítaly různé animace, které měly dokreslovat celkovou atmosféru vycházející z hudby této pětice. Jako velký problém se ovšem jevil zvuk. Zpěv vokalisty Jamese LaBriea byl naprosto nesrozumitelný a do konce vystoupení se to ani kousek nezlepšilo. Pánové hráli přímo mistrovsky (od téhle kapely by člověk ani nic jiného nečekal). Zejména kytarová a klávesová sóla mě hodně bavila, což se ovšem nedalo říci o zpívaných pasážích. Celkově téhle pětici tak trochu chyběla šťáva a větší provázanost s publikem. Ještě na začátku měli Dream Theater pod pódiem úplně plno, během jejich devadesátiminutového setu začali lidé postupně (a to vskutku ve velkém) odcházet. Až do konce jich tam zůstala zhruba třetina z původního počtu, což jasně ukazuje, že se publikum při jejich vystoupení prostě a jednoduše nudilo. Ono se není čemu divit, když vezmeme v potaz, co zde předvedli Steel Panther, Children of Bodom nebo Primal Fear. Ve srovnání s nimi bylo vystoupení Dream Theater opravdu nudné. Nicméně jednu zcela praktickou výhodu to mělo. Díky tomu, že do konce vydržela jen hrstka lidí, nevznikaly na odchodu z areálu žádné fronty ani tlačenice (tak jak tomu bylo v předchozích letech). Přestože poslední účinkující moc nepřesvědčili, byl i tak sedmnáctý ročník kultovního vizovického festivalu velmi vydařený.
|
