Prolínání hlubinných blackmetalových vod s tancujícími folkovými peřejkami je dnes v kurzu a právě toho se chytla švédská (po loňském odchodu basáka Borky) čtyřčlenná smečka Wormwood, která příznivce žánru překvapila a velmi potěšila debutem „Ghostlands: Wounds from a Bleeding Earth“. Před dvěma lety tito Stockholmané s citem uchopili severskou melodiku, s níž si krásně hráli a efektivně proti ní sázeli blackové zvraty. Základní stavební materiál zůstává na novince stejný, tentokrát se s ním ale nakládá trochu jinak…
Wormwood mají zvláštní dar natáčet videoklipy k těm nejméně výrazným skladbám, jež zrovna mají po ruce. Stejně jako tomu bylo v případě „Ghostlands“, tak i „Nattarvet“ nabízí zajímavější a vhodnější kandidáty pro vlastní prezentaci, než jakým je zvolená „Av lie och börda“. Pozornost mohou sice přitáhnout rozkvetlé folkové vyhrávky, avšak prázdný prostor vyplňující blast beaty a ohrané blackové šmrdlání na kytaru skladbu potápějí. Na až iritující nenápaditost právě těchto dvou instrumentů trpí aktuální kolekce opravdu hodně. Zpěvem ptáčků a pěknými housličkami uvedená „I bottenlös ävja“ si vede o poznání lépe, přitažlivá je především její finská, čistě zazpívaná melancholická pasáž (jež připomíná Finy Paara), avšak bezduchá kytarová a bubenická složka ji opět srážejí dolů. Překvapení (na poměry alba, nikoliv v tom pravém slova smyslu) se objeví v „The Achromatic Road“, ta oproti většině nového materiálu je jako živou vodou politá. Kytarové kličky se díky své živelné obratnosti dokáží dotknout emocí posluchače. Nutno podotknout, že tato skladba je na albu jediná, ve které se nenachází žádný blast beat. Jinak se novinka může pochlubit jen šikovnými folkovými vyhrávkami, jaké jsou kromě zmiňované klipovky ještě v „Sunnas hädanfärd“ nebo v „Tvehunger“.
Oslnivý paprsek výjimečné krásy tentokrát zavadil o dílo Wormwood jen zlehka, neboť pomyslná miska vah s jalovým materiálem to té druhé drtivě nakládá. Oproti preciznosti a kouzelné výzdobě minulého alba, na němž měly blackové vpády smysl (zavzpomínejme na krásnou kolizi severské melodie s černým kovem ve veselici „Tidh ok ödhe“ nebo na fascinující post-blackovou melancholii „Beneath Ravens and Bones“), „Nattarvet“ nabízí celkem triviální blackařinu, kterou ne zrovna originálně prokládá akustickými vsuvkami.
Zdá se, že Wormwood své skladiště nápadů do dna vybrakovali na skvělém debutu a pro nástupce si toho příliš nepošetřili. Sem tam sice nějaký ten kvítek nápadu zavoní, ale těch je na „Nattarvet“ bezútěšně málo. Aby tato banda mezi žánrovými souputníky neztratila svůj kontrast a výjimečnost, bude propříště potřebovat přijít s něčím propracovanějším a duchapřítomnějším.
|
