Steven Wilson slavil úspěch se svou kapelou No-Man. Podařilo se mu podepsat smlouvu s One Little Indian Records, díky tomu mohl nechat svého běžného zaměstnání a stal se z něj profesionální hudebník. Rok 1993 byl pro Wilsona velmi důležitý, a ačkoliv vydal debutovou desku s No-Man, nezapomínal na Porcupine Tree a dokázal za krátkou dobu složit ohromné množství muziky.
V květnu zmíněného roku vyšla deska „Up The Downstair“, která měla být původně dvojalbem. Jeho zásadní část měl tvořit mega opus „Voyage 34“. Ten však nakonec vyšel zvlášť jako třicetiminutový singl a následně v roce 2000 jako kompilační CD se všemi čtyřmi fázemi, což dalo dohromady sedmdesát minut psychedelické muziky.
„Up The Downstair“ má nakonec „jen“ jeden disk a drží se na něm se stopáží pří zemi. Třičtvrtě hodinka je na prog či psychedelic rock vlastně jen chvilička. Ono je to také z důvodu toho, že z deseti skladeb, jsou hned tři méně než minutu dlouhé. Album je stále velice psychedelické, atmosférou se může označit jako space rock, ale hned první skladba (po intru) „Synesthesia“ ukáže, proč se později Porcupine Tree prosadili mezi velice široký okruh posluchačů. Píseň pohání pohodové tempo a vévodí jí velice nakažlivý klavírní motiv. Ten je neměnný, ale funguje perfektně. S velkou dávkou nadsázky místy skladba působí až funkově a má pozitivní náboj. Refrén má chytlavý potenciál a jediné, co písni příliš nesluší, je automatický bubeník. Překvapivý je fakt, že skladbu nikdy kapela nehrála živě.
„Always Never“ Porcupine Tree sluší a mohla by být klidně i na pozdějších albech. Klasický progresivní rock se zaměřením na instrumentální dovednosti, ale také tvorbu atmosféry. Vliv Pink Floyd je (nejen v této písni) poměrně zásadní. Stejně jako přítomnost Colina Edwina, pozdějšího stálého člena Porcupine Tree. Vrcholem desky je titulní desetiminutový opus. Začíná nezvykle temnou atmosférou. Klávesy jsou jako stvořené pro hororový film. Překvapí elektronický rytmus a dívčí hlas, který ale nezpívá, nýbrž vypráví. V pozadí lze slyšet zvláštní klávesový motiv imitující píšťalu, který se skrze celou skladbu několikrát zopakuje. Téměř v polovině „Up The Downstair“ zazní konečně i výrazněji kytara a bicí. Ovšem temná space atmosféra nemizí. Velice intenzivní počin, který jen tak nezmizí z hlavy. O množství elektroniky se postaral Richard Barbieri, pro kterého to byla první spolupráce s Porcupine Tree, k nimž se posléze přidal nastálo a Wilsonovi také vypomohl s klávesami na debutu No-Man. O dívčí hlas ve skladbě se postarala jeho manželka Suzanne Barbieri.
„Not Beautiful Anymore“ je krátká prog rocková etuda, která nahrávku posune směrem k tvrdším kytarám, ale jinak se do paměti příliš nezapíše. Necelé tři minutky má i jemná „Small Fish“, která by slušela spíše jednomu z dalších Wilsonových projektů Blackfield. Nejdelší kompozicí alba je více než jedenáctiminutová „Burning Sky“. Wilson se ukazuje jako skladatel, pro kterého není problém udělat krátkou přímočarou píseň, stejně jako dlouhý prog rockový monument. „Burning Sky“ je ryze instrumentální a povětšinou si to šine vpřed ve svižném tempu. Opět ale skladbě malinko ubližují naprogramované bicí. Závěrečná „Fadeway“ zní o něco psychedeličtěji a má poněkud uspávací tempo. Jako by chtěl Wilson své posluchače na závěr ukolébat a zanechat je tak v klidu a míru.
Ačkoliv měla deska velice solidní zvuk, v roce 2005 se rozhodl Wilson album znovu smíchat a místo elektronických bicích materiál zabubnoval Gavin Harrison (v té době už člen kapely), díky čemuž muzika znatelně omládla a posunula se na vyšší level. Pokud si budete chtít „Up The Downstair“ pořídit, rozhodně tedy doporučuji tuto „novou“ verzi. Vynikne tím i skutečnost, že Porcupine Tree zde už dostávali svou typickou podobu. Přesto psychedelie stále hraje důležitou roli a album obsahuje i nemalé množství „vaty“, která až tolik nezaujme. K ozdobám desky patří obě dlouhé kompozice, „Synesthesia“ a „Always Never“, přesto album (až na titulní skladbu) kapela na koncertech tolik nehrála.
„Up The Downstair“ sklidilo velký úspěch u odborné kritiky. Melody Maker, jeden z nejdůležitějších britských hudebních magazínů (funguje od roku 1926), označil desku jako jednu z nejlepších pro rok 1993. Nicméně důležitější je, že rostl i počet fanoušků. I z toho důvodu chtěl Wilson povýšit Porcupine Tree na regulérní skupinu, hrající živě. Proto nabral nové členy, se kterými v prosinci 1993 absolvoval první koncerty. Porcupine Tree stále měli vše před sebou.
|
