Holandská Nemesea byla v „nultých“ letech nového tisíciletí považována za velkou naději symfonického (potažmo gotického) metalu. Ostatně Nizozemí vyprodukovalo spoustu žánrových špiček. Ať už to byli Within Temptation, After Forever, Epica či Delain. K nim byla Nemesea i často přirovnávána, alespoň pokud jde o první dvě alba „Mana“ a „In Control“. Poté se cesty kapely ubíraly až k rockovým vodám, ačkoliv se dá říci, že velmi alternativním. Proč? Protože Nemesea si ve své hudbě nechává spoustu prostoru pro různé žánrové odchylky, přesahy a jednoduše se tak odlišuje od klasických rockových skupin.
Novinka „White Flag“ opět vychází u Napalm Records. Velkou změnou je nová zpěvačka Sanne Mieloo, která vystřídala Mandu Ophuis, která nazpívala všechna předešlá alba. Změna je to sice zásadní, ale typově je Sanne podobná své předchůdkyni.
Na desce se nachází hned čtrnáct songů, z nichž jen pár přesáhne čtyřminutovou stopáž. Jde tedy o poměrně přímočaré kousky. Nemesea se na album snažila dostat všemožnou paletu emocí a typů skladeb.
Hned úvodní „Storm“ prezentuje kapelu dokonale. Úvodní nervózní bubnování za doprovodu zatím tajemného hlasu Sanne se přelije do moderně znějícího rocku, jenž klade důraz na chytlavý refrén. Sanne skladbu táhne a je „nejvíc slyšet“, ovšem nástroje ji velice zdatně doprovázejí. Zejména bicí působí nápaditě. „Kids With Guns“ navazuje na úvodní song chytlavostí a jednoduchostí. Zaujme opět především prostý refrén (opakuje název songu), který je zpívaný v doprovodu dětského sboru. To vytváří kouzelnou atmosféru. Za pozornost stojí i na rock velice „nadupané“ kytary, jež hudbě dávají pořádnou šťávu. Skladba ve výsledku působí rebelským dojmem.
Podobných přímočarých rockových kousků je na desce více. „Don´t Tell Me Your Name“, „Nothing Like Me či „Rise“.
Nechybí ale ani písně více načichlé popem, jako například „White Flag“, „Sarah“ či „Heavyweight Champion“. Tyto písně sice nepostrádají kytary, ale jejich zvuk je tentokrát velice umírněný a zcela vyniká Sannin hlas a přímočaré melodie. Nemesea rovněž ozdobila desku ryzími baladami. „Lions“ a „Let This Be All“. Bohužel obě písně zní na první poslech pěkně, ale příliš v hlavě neuvíznou, balady tak tvoří spíše slabinu alba.
Pop, balady, rock. To není vše, Nemesea si připravila i ostřejší kusy. „Fools Gold“ zaujme především rychlými pasážemi, ale také atmosférou, odkazující na metalovou minulost skupiny. „Ratata“ má sice klidný začátek, ale pak překvapí opravdu drsnými groove riffy. Podobný postup má i „Sayonara“ s výraznými kytarami. Největším hitem desky je závěrečná „Dance In The Fire“, ke které je natočen i starší videoklip, kterým se Sanne představovala fanouškům. Skladba nese stopy popu, ale také hard rocku. Stejně jako „Kids With Guns“ i zde je refrén sborový a naprosto chytne. Jedna z písní, která má ambice dostat Nemeseu do širšího povědomí.
„White Flag“ je moderní rocková nahrávka. Má výborný zvuk a obsáhne balady, popové skladby, rock i trochu metalu. Výsledek je velice dobré, takřka výborné alternativně rockové album, ale na úplně nadšení nedochází. Může za to dojem, že se spíš jedná o koláž písní, nikoliv semknuté album. Čtrnáct skladeb je navíc docela hodně a i když je poslední skladba největším hitem, tak celkově druhá polovina nahrávky ztrácí zajímavost. I tak ale Nemesea může být se svým výkonem spokojená.
|
