Prozrazovat u dámy její datum narození je netaktní. Nicméně pro hodnocení nového alba Velvet Viper s podivným názvem „The Pale Man Is Holding Broken Heart“ se jedná o informaci naprosto zásadní a tak to naznačme alespoň oklikou. Zpěvačka s velmi charismatickým hlasem Jutta Weinhold své první album (tehdy ještě pod vlastním jménem) vydala již před třiačtyřiceti lety a v době jeho vydání už nebyla žádné neopeřené pískle. Svá nejslavnější léta prožila na přelomu osmdesátých a devadesátých let v řadách Zed Yago a Velvet Viper, ale neztratila se ani poté, kdy znovu začala pro své projekty využívat vlastní jméno. A jedno, jestli alba vycházela pod značkou Weinhold, Jutta Weinhold nebo pod některou ze zmíněných kapel. Jutta vždy předvedla, že klasický melodický heavy metal má v žilách a její zajímavě zabarvený hlas neztrácí sílu.
Když Jutta Weinhold reinkarnovala po téměř celém čtvrtstoletí spánku Velvet Viper a společně s novou sestavou vloni představila comebackové album „Respice Finem“, mohl člověk žasnout nejen nad tím, že Velvet Viper stále ještě mají dobré nápady (byť pochopitelně uvařené ze známých a x-krát použitých přísad), ale hlavně nad tím, jak to téhle dámě pořád ještě zpívá a kde se v ní bere tolik energie. Zápal pro věc, intenzivní nasazení ani schopnost přitažlivě protáhnout hlasivky ji neopouští ani na aktuálním albu. Bohužel v těchto kategoriích s ní tentokrát její parťáci ani v nejmenším nestačí držet krok. A když k tomu připočteme fakt, že aktuálně to nejiskří ani nápadově, nepřekvapí, že „The Pale Man Is Holding Broken Heart“ zní utahaně (Velvet Viper vlastně nikdy nikam moc nespěchali, jenže tentokrát tomu jejich vláčnému tempu schází chuť žít) a strašně těžkopádně.
Tahle charakteristika bohužel prosákne do všech položek desky, byť třeba v refrénu plíživé „Samson a Delilah“ je znát dávná síla, v „Something Rotten“ přijdou Velvet Viper s melodickým motivem, na kterém by se dalo stavět a „Confused And Satisfy“ v úvodu i v kytarovém sóle docela svižně zajiskří. Jenže i v těchto skladbách Velvet Viper postupně sklouznou do jakéhosi vzduchoprázdna, ve kterém dominuje stále ještě silný Juttin vokál, který se však po většinu času prakticky nemá o co opřít – tentokrát jsou hudební nápady vylouhované v převařené vodě, zažitá klišé přestávají fungovat a hlavně mužská část ansámblu působí sice sehraně, ale zcela rutinně, a co je nejhorší, bez zájmu.
Jutta stále bojuje jako za mlada. To, že letošní nahrávka Velvet Viper není úplně na odpis, je výhradně zásluhou jejího hlasu. A navíc se ani nebudu moc bránit výtkám, že v bodovém vyjádření svou drobnou roli hraje i nostalgie.
|
