Třetí díl skládanky (nebo mytologického příběhu chcete-li) je na světě a milovníci progresivního a zádumčivého melodeathu (a starých Opeth) mohou jásat, neboť švédští In Mourning nikam neuhýbají, drží se svých zásad a servírují to, na co jsme od tohoto pětičlenného spolku z Falunu zvyklí. Kapela se však neobešla bez personálních změn; za bicí usedá Joakim Strandberg Nilsson (Faithful Darkness, Nonexist) a baskytaru nově obsluhuje Sebastian Svalland. Příběh z předchozích alb „The Weight of Oceans“ (2012) a „Afterglow“ (2016) sice dobře nedopadl, avšak hudební stránka věci dosáhla úspěchu.
In Mourning na sebe strhují pozornost hned na několika frontách a díky tomu jsem na vážkách, zda se více soustředit na emočně bohaté a silné vokály (těmi Švédové oslňují ve třech podobách), na jednou dravé a podruhé melodické kytary, anebo snad na energické vyhrávání si s tempy. Vokální pestrost a strhující instrumentální představení předvádí už úvodní „Black Storm“. Masivní, perfektně dravý growl a nenuceně čistý jemnozpěv Tobbe střídá, jako by se nechumelilo, do toho občas Björn vytasí charismatický corový řev a máme o zábavu postaráno. Stejně tak dobře se o skvělé zážitky starají výborné kytary, které vedle nebeských melodií i pekelně vřou a jsou schopny vytvořit slušné stěny. Dobrý příklad jedné takové je ve skladbě „Yields of Sand“, která ve svém vyvrcholení připraví atmosféru skutečně sedativně omamnou. Po skvělém rozjezdu nahrávky přináší „Hierophant“ – co do zapamatovatelnosti, nikoliv do kvality – vystřízlivění, ačkoli příchod zpěvného refrénu skladbu z mdlé šedi vytahuje. Po hezky (převážně) uklidňující a kolébavé „Magneta Ritual“ překvapí „Huntress Moon“ razancí, díky níž se Švédové na chvíli ocitají v deathové krajině značně počernělé. Na dobrém dojmu z nové nahrávky nikterak neubírá ani závěrečná dvojice „Tribunal of Suns“ a „The Lost Outpost“, která svou těžce melancholickou náladou a rozpínavou atmosférou, jež ve finále přechází do ryze doomového tempa a postupně vybledává, dává jasně najevo, že všechno má svůj konec.
Zkušenostmi napěchované album „Garden of Storms“ hraje více barvami, než tomu bylo v případě předchozího „Afterglow“. Ačkoli ne všechny skladby jsou tak výrazné jako „Black Storm“ nebo „Yields of Sand“, upřímné vokály, přitažlivé kytary a propracovaná rytmika mají na to, aby posluchače jednak dobře zabavily po stránce technické a jednak aby si parádně pohrály s jeho emocemi a zarývaly se mu do srdce.
|
