Ihsahnovy děti dospěly do Kristových let. Tahouni progresivní norské kapely Leprous jsou stále mladí, ale již velmi zkušení, hrají již osmnáctým rokem. K jejich stylové charakteristice záměrně nepřidávám pojem „rock“ nebo „metal“, protože Leprous se pohybují i v jiných teritoriích. Minulé album „Malina“ ukázalo kapelu jako velice přemýšlivou a také se prezentovalo poněkud komornějším soundem. Leprous metal ani rock nestačil a tak se jali trochu více prozkoumávat i pop. Pokud „Malina“ bylo měkké album, potom „Pitfalls“ jde ještě dál. Nutno dodat, že ne jen směrem k popu.
Především první polovina desky bude možná pro metalovější fanoušky příliš velké sousto. A to i když vlastně třeba hned úvodní„Bellow“ představuje naprosto typické a klasické postupy, které Leprous používají léta. Tedy minimalistické sloky a velice výrazné refrény, ve kterých hraje prim dechberoucí Einarův hlas. „Bellow“ inovuje jen nenápadně, možná přítomností smyčců, ale ty už byly i na minulé desce. Jen jich je nyní více a hrají větší roli. Stejně tak různé elektronické efekty, které byste čekaly spíše v populární hudbě.
Mnohem více zaskočí „I Lose Hope“. Jemňounká píseň, která se dá označit jako alternativní pop. Trocha synth popu, opět smyčce a Einarova fistule. Skladba lehce evokuje popovější písně od Muse.
„Observe The Train“ zní tiše, intimně a zdánlivě nenápadně. Jenže například vokální hrátky před refrénem jsou nesmírně zajímavé. Kapela ráda využívá vícehlasy a zde jsou využity velice hravě. Kytary zde prakticky neuslyšíte a nevadí to. Je to pop, ale skvělý. Skočným úvodem se prezentuje „By My Throne“. Einar následně zpívá velice elegantně a šarmantně. Leprous umně budují atmosféru, která i přes jemnost materiálu budí pocit, že slyšíte něco zvláštního a možná i lehce znepokojivého. Refrén písně patří k těm nejlepším na desce. Einar zpívá zdánlivě ležérně a přesto je plný emocí.
„Alleviate“ je většinou postavena na zpěvu a doprovodných vokálech. Absolutní hudební minimalismus dává vyniknout krásné melodii a dělá z písně aspiranta na hit desky. Za povšimnutí stojí styl bubnování Baarda Kolstada. Ten dokáže i brutální blast beaty, či rytmické kotrmelce, ale zde ukazuje naprosto vytříbenou techniku a nápaditost. Na první poslech se zdá, jako by se toho vlastně moc nedělo, ale při bližším průzkumu budete koukat, co Baard vyvádí za bubenické kulišárny.
V „All The Bottom“ Leprous uhýbají od popu a o slovo si důrazně říká progresivní rock. Skladba sice obsahuje výrazné elektronické prvky, ale přichází návrat kytar a slovo si bere i výrazná baskytara. Jak bývá u Leprous zvykem, celá kompozice je vystavena poměrně nečekaně a nápaditě. Prostředek patří sólu na cello, které má u kapely stále větší a větší slovo. S ním přichází změna atmosféry a epický závěr písně. Ten nabídne silnější kytary a ohromnou gradaci.
Napětí, doslova brnkání na nervy, to je opět minimalistická „Distant Bells“, většinu skladby ovládne Einar a trocha smyčců, jenže závěr je zdrcující. Symfonie, kytary a Einarův zpěv na hranici možností. Přičemž ukončení skladby jednoduchým, ale nesmírně chytlavým popěvkem je zkrátka sázka na jistotu. A ač se to nezdá, tahle píseň je koncertní tutovka.
Ve "Foreigner" přichází překvapení. Netradiční zvuk kytar a na poměry Leprous nezvykle rychlé tempo, nečekaná je i přímočarost skladby. Nabušený rock/metal a opět mě napadá lehká inspirace již zmíněnými Muse. Zní to svěže a kapela ukazuje svou variabilitu. Vrchol desky ale překvapí ještě víc. Leprous začali desku měkce a postupně přitvrzují, jako by z počátku chtěli být hodní a v závěru na vás přišli s apokalypsou. Jedenáctiminutová „The Sky Is Red“ je naprosto fenomenálním prog metalovým kusem. Šokuje nesmírnou temnotou a atmosférou konce světa. Fascinující jsou opět hrátky s vokály a zpěv se mnohdy prolíná a překvapuje nápaditostí. Tak se děje zejména v začátku opusu. Později zní Einar opět velice elegantně, a (jak je u něj zvykem) emotivně. Všudypřítomné hororové klávesy jsou doplňovány smyčci a také skvělými kytarami. Skladba je epická a napínavá. Rozhodně nebudete očekávat, co se bude dít dál. Od dob desky „Billaterall“ neudělali Leprous takto dlouhou skladbu. „The Sky Is Red“ je patrně ale asi to nejlepší, co kapela dosud složila. Na chvilku nechybí ani odkazy na klasický sedmdesátkový prog rock, ale jinak si píseň drží moderní vyznění. Za to mohou i math metalové riffy, kterých si v závěru posluchač užije skutečně hodně. Závěr „The Sky Is Red“ je podobně ikonický a hypnotický jako třeba „Deliverance“ od Opeth.
Pro mnohé bude „Pitfalls“ měkounké a příliš popové album. Zejména první poslech i dlouholetým fanouškům kapely přivodí rozporuplné pocity (dobrý, ale sakra, kam se poděl rock a metal?). Jenže deska roste a s každým poslechem přinese něco nového. Především z hudby Leprous nezmizela ona avantgardnost a možná jsou progresivní víc než dřív. Nechybí ani ten rock a metal, jen ho je méně. O to víc ale zasáhne. „Pitfalls“ je další vynikající album Leprous. Dost možná jedno z nejlepších. V dnešním světě, kde vychází hromada stejnostejných nahrávek působí jako zjevení z jiné planety.
|
